Alberto Moravia


Horalka                                                                                                                                                            

   Je to příběh prosté Římanky - Cesiry, která se spolu se svou dcerou Rosettou z navyklého bezpečného kruhu krámku, bytu a trhu rozhodne pod tlakem války Řím opustit.

   Odchází do hor, do místa, kde se Cesira narodila. Nakonec obě šťastně uváznou v horské vesnici Sv. Eufemii, v primitivní chajdě mezi utečenci z okolí. Tady si opět uvědomuje chudobný život zdejších rolníků, jejich válkou změněné myšlení. Většina z nich se k Cesiře obrací zády, dokud nezjistí, že Cesira vlastní poměrně slušnou částku peněz, pro které jsou rolníci ochotni obětovat život. A tak si pronajímají primitivní chajdu, připlácejí za nábytek atd. Postupně peníze ale ztrácejí svou hodnotu a potraviny se stávají čím dál více vzácnější, ceny rostou do závratných výšek. Lidé jsou pro jídlo ochotni i zabíjet.                                                                                                                                     

   Cesira má poprve čas přemýšlet, oblíbí si hovory s rebelantským studentem antifašistou Michelem, ale nesmyslná krutost světa, kterou jí pomáhal odhalit, nakonec zahubí i jeho. Mezi Cesirou a její dcerou existuje velmi pevné pouto, které je nakonec díky válkou zvrhlým lidem zničeno.

Konečně přichází tolik všemi očekávané vítězství nad fašistickým Německem a Cesira se chce vrátit zpět do bezpečného prostředí svého krámku, do Říma. Na cestě ale vojáci surově znásilní její dceru Rosettu, která se poté podle názoru matky mění. Dříve byla Rosetta poslušná, nyní se z ní však stává děvka.

   Ale kupodivu úzkost a bolest jsou pro Cesiru blahodárnou školou. Když se vrátí do Říma, není to už ta sobecká, omezená ženuška, ale člověk v plném slova smyslu, vědomý zla, ale přece důvěřující v budoucnost a lidi.

   Horalka je autobiografický román vycházející z autorovo bezprostřední zkušenosti. Za války totiž strávil skoro rok se svou ženou v horách Ciociarie mezi Římem a Neapolí. Čerpá z bohatých zážitků díky nekonečným dnům strávených ve společnosti uprchlíků nejrůznějších vrstev.

   Tenkrát mě ta Michelova slova nechala na pochybách, ale teď jsem chápala, že měl Michele pravdu, že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; a tak se v určitém smyslu úryvek o Lazarovi hodil i na nás, protože jsme díky bolesti vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě. Snad byl náš život ubohý, plný nejasností a omylů, ale přece jen to byl jediný život, který máme žít - jak by nám docela jistě bývyl řekl Michele, kdyby býval byl s námi.