Alois Jirásek


Alois Jirásek - Narozen 23. srpna 1851 v nezámožné rodině v Hronově. Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové a v Broumově odešel na filosofickou fakultu v Praze. Jako středoškolský profesor dějepisu působil nejprve v Litomyšli a od roku 1888 v Praze. Za I. světové války mezi prvními podepsal květnový Manifest, jímž se čeští spisovatelé přihlásili k boji za samostatný stát. Zemřel 12. března 1930 v Praze. Celoživotně se cítil spjat s rodným krajem, měl malířské nadání. Byl spisovatel a dramatik, tvůrce českého realistického historického románu, kde navazoval na koncepci dějin F. Palackého. Ve snaze být co nejvíce objektivní studoval pečlivě historické prameny. Ve svém díle, vycházejícím z demokratické koncepce národních dějin, spojil uměleckou fantazii a vypravěčský talent se smyslem pro historickou věrnost ve vystižení charakterů i koloritu. Po počátečních povídkách a prvních historických dílech, většinou z období josefínského (Skaláci - 1874; Na dvoře vévodském - 1887; Poklad - 1881) a z období revolučního roku 1848 (Maloměstské historie - 1881), dospívá Jirásek v románech o selských bouřích po Bílé hoře (Psohlavci - 1884; Skály - 1886) k překonání romantických konvencí v historickém románu. Soustřeďuje se pak k cyklickým dílům z vrcholných dob národních dějin, jež zobrazuje v širokém společenském záběru: k husitství (Mezi proudy - 1890; Proti všem - 1893; Bratrstvo - 1909; nedokončen zůstal Husitský král) a národní obrození (U nás - 1903; F. L. Věk - 1906). Mládeži věnoval Staré pověsti české (1894). K pobělohorské době se znovu vrátil v Temnu (1914). Také v dramatu zpracoval zejména historickou tematiku. Nejvíce ho zaujalo opět husitství (trilogie Jan Hus - 1911; Jan Žižka - 1903; Jan Roháč - 1914). Z minulosti čerpal látku i k lidovým hrám s pohádkovými motivy o boji selského lidu proti nevolnictví (Lucerna - 1905) a českého národa za svobodu (Pan Johanes - 1909). Dramata se sociálními konflikty soudobého života na vesnici (Vojnarka - 1890; Otec - 1894), podstatně přispěla k uplatnění realismu na českém jevišti ke konci století. Díla Aloise Jiráska učila všechny vrstvy národa historickému optimismu a vedla jej k vytrvalosti v boji proti domácím i cizím nepřátelům. To se ukázalo za první i druhé světové války. Shodně s Palackým spatřoval Jirásek vrchol českých dějin v husitství a bratrství, naopak úpadek viděl v době pobělohorské. Se zvláštní zálibou se vracel k období národního obrození. Nositelem dějinných hnutí je Jiráskovi vždy lid. Z toho vyplývá i umělecká výstavba Jiráskových románů; nejsou monografické, jejich hrdinou není jedna postava, jak tomu bývalo často u starších typů historické prózy, ale lid typizovaný několika postavami, které ztělesňují názory a postoje rozsáhlého lidového kolektivu. Bohatý děj se vine několika proudy, které se navzájem prolínají. Jirásek dovede barvitě představit dobovou atmosféru, dramaticky zobrazit válečné scény nebo vystihnout patriarchální zátiší, často se však spokojuje konvenční motivací událostí, nedostatečně prokreslenou psychologií postav, z nichž zvláště postavy ženské jsou málo výrazné. Kompozice některých románů má však spíše podobu volně skládané kroniky. A v tom je právě Jiráskovo mistrovství.


 

Filozofská historie                                                                                                                                            

V tomto historickém románu nás Alois Jirásek seznamuje se životem lidí v Litomyšli v roce 1948. Studenti z university se vzbouřili, a proto profesor odešel. Studenti měli být potrestáni, ale dostali jen malý trest. Za nějaký čas dělali zkoušky. Zkoušky udělal Vavřena, Frýbort a Zelenka. Špína ne. V Praze začínalo povstání a tvořili se národní gardy. Když se studenti dozvěděli, že Praha je obklíčena, přišli jí na pomoc. Praha se proměnila v město barikád a urputných bojů. Nevycvičení a špatně vyzbrojení dělníci a studenti bojovali proti vyzbrojeným vojákům. V několika dnech boje v Praze se rozhodlo. Praha se musela vzdát. Pražské povstání bylo poraženo. Frýbort a Vavřena utekli, aby mohli dostudovat. Frýbort si vzal Márinku. Vavřena se po dostudování stal lékařem a odjel za otcem. Nakonec si vzal Lenku.


Filozofská historie (1878)                                                                                                                                  

historická povídka

 

1.     Litomyšl a Praha, 1. pol. 19. stol. rok 1848 (národní obrození)

 

2.     obraz života studentů filozofie na litomyšlském gymnáziu (2leté studium jako příprava pro studium v Praze na univerzitě); svobodomyslné smýšlení studentů, úsilí uskutečnit tradiční studentskou zábavu – majáles – i přes zákaz (v r. 1847); 1. května se majáles konal, účast studentů, žen a dívek, zvl. Vavřeny (miloval Lenku), Fryborta (oblíbil si Márinku) a vlastenců; naopak odpor poněmčelých obyvatel Litomyšle, konzervativců – aktuár Roubínek, Rollerová;

         o prázdninách se studenti rozešli, Špína odešel do kláštera; na jaře 1848 vytvořili studenti studentskou legii, vydali se tajně do Prahy (revoluce), bojovali na barikádách; setkali se se Špínou (padl); po porážce revoluce studenti z Prahy utekli; šťastný konec – Frybort se oženil s Márinkou, Vavřena se stal lékařem a vzal si Lenku

 

3.     litomyšlští studenti – vlastenci:

         Vavřena – nejvážnější, poctivý, opravdový vlastenec, nadaný student

         Frybort – Hanák, vlastenec, bodrý, nejveselejší, trochu pohodlný v učení

         Zelenka – nejpilnější, pasivní, vypočítavý, nerozhodný

         Špína – nejsmutnější, zamlklý, osiřelý; stal se řeholníkem, tragicky zahynul

         jejich bytná slečna Elis – starostlivá, hodná

         kontrast: aktuár Roubínek a jeho rodina – poněmčelí měšťáci, s výjimkou neteře, sirotka Lenky (schovanky), která sympatizovala se studenty

 

4.     obraz studentského života; národní, vlastenecké smýšlení studentů, revoluční nadšení v r. 1848 × upjatý konzervatismus poněmčených  

        měšťáků

         historicky věrný obraz národního obrození na malém městě

 

5.     jazyk srozumitelný, živý (dialogy)

         povídka je součástí souboru tří povídek Maloměstské historie (vedle povídek U Rytířů a Na Staré poště)


F. L. Věk                                                                                                                                                          

F. L.Věk je největší pětisvazkové dílo a také umělecky hodnotné a vrcholné Jiráskovo dílo o našem národním obrození. Jirásek dokázal, že jedinec, ale celý lid tvoří dějiny. Líčí život prostého lidu. Všímá si vesnice, venkovského města i Prahy. Události nejsou vymyšlené, autor čerpá z autobiografie dobružského kupce Heka, který popisoval své mládí v Benediktínském klášteře v Praze. Nemluví abstraktně o té či oné vrstvě, ale ztělesňuje ji na osobách. F. L. Věk je veliké klasické a historické dílo naší literatury.

I. DÍL

Historie Fr. Věka začíná úplně od začátku, od jeho narození v malém městečku Dobruška. Jeho otec je dobrý hospodář a kupec, ale vychovává velice přísně. Už jako malý se František setkává s utrpením nekatolíků, když jejich souseda Žalmana prohledávali a sebrali mu jeho tolik milovanou bibli. Ve svých deseti letech odchází Věk do kláštera sv. Mikuláše v Praze, kde pracuje jako choralista. Žije v tísni klášterního života, až příhoda s obživlým knihovníkem Matyášem mu otevře dveře k bohatým zdrojům klášterní knihovny. František už odmalička hrozně rád četl a tam se dostal k tzv. knihám zapovězeným, v nichž se potajnu dovídal o utrpení českého lidu. V roce 1777 byl však zrušen jezuitský řád, a proto Věk odešel studovat na gymnázium. Život na univerzitě jej zavede k divadlu, hudbě a lásce k němé Pavlíně Butteaunové, ke známosti s vlastencem dr. Thámem. U rodiny Butteaunovy poznal hraný svět rokoka, jeho faleš a lži. Ujistil se v tom při premiéře Dona Juana, že tu tito lidé vidí jen zábavu jako herečka Lotty Butteaunová, sestra Pavly. Když se otec doví o Františkově komediantském životě, nastane mezi nimi roztržka. Věk udělal zkoušky a přijal přes prázdniny místo v Roudnici. Po návratu do Prahy se dovídá, že Paula náleží Thámovi. Proto se vrací domů. Pomáhá otci v obchodě, ale je nespokojen, protože se stále vidí na podiích českých divadel, a znovu pomýšlí na útěk............... Na obchodní cestě se setká s velkou hereckou družinou, v níž je i Butteaunova rodina s Thámem a Paulou, které se po narození syny vrátila řeč. Věk vidí jejich hroznou bídu a zchátralost a vrací se zpět domů. V I.díle Věk poznává tři světy. V klášteře staví svět, u Butteaunových rozkošný svět rokoka, na univerzitě novou osvícenskou filozofii, v Thámovi a profesoru Vydrovi vidí první hlasatele obrození. Děj tohoto dílu je zaveden ještě před Francouzskou revolucí, ale i zde se projevují nové proudy.

II. DÍL

Věk se jede po smrti svého otce podívat do Prahy, kde se shledá s Thámovou rodinou v úplném rozvratu. Poznává život v České expedici Krameriově, v níž se sejdou Šedivý, Hněvkovský, mladý medik Held a rychtář Vavák. František se také setkává s Paulou, které zemřel syn, a jejími sestrami, pozná však, že už si s nimi nerozumí, že se tu prostě střetly dva úplně odlišné světy. Věk se vrací domů, kde prodává, seznamuje lidi s Krameriovými novinami. Poznal také starou Smířkovou a její vnučku Márinku, ve které našel upřímnou, prostou dívku, kterou si vzal za manželku. V roce 1791 byla korunovace Leopolda II. Věk se ženou navštívili Prahu, aby se podívali na korunovační slavnosti. Zde se také František definitivně rozchází s Paulou a Butteaunovými a rozloučil se tak se světem plným lží a falše.

F. L. Věk                                                                                                                                                        

Hl. postava: František Věk

I. díl

   Nejmladším synem kupce Věka byl hodný a hezký František. Měl velmi rád hudbu a vynikal výborným hlasem. Díky němu se dostal na doporučení svého kmotra Havránka do benediktinského kláštera ke studiu a zpěvu ve sboru. Tam získává přítele, pátera Matyáše, který se stává knihovníkem a umožní mu navštěvovat klášterní knihovnu. Nachází tam i knihy označené: " Hibri prohibiti " ( kacířské ) a mezi nimi i Bibli Kralickou, která dříve patřila sousedovi Žalmanovi. Když císař Josef zrušil klášter i knihovnu, zkoupí všechny knihy za hodnotu papíru. František vrací Žalmanovi bibli a ten se stává jeho přítelem. Po skončení středoškolských studií, které si hradí penězi, které získal za prodej knih. Po střední škole se dal František zapsat na filosofii a seznamuje se s hereckou rodinou Butteaových, kde dává němé dceři Paule kondice ve hře na housle. Poznává i její sestry Lotty a Betty. Obě působí v divadle, kde se František seznamuje s vlastencem Václavem Thámem. František se zamiluje do Pauly, ale ta má ráda Václava a stává se jeho manželkou. Díky lásce k českému jazyku a české historii se František seznamuje s uznávaným matematikem, vlastencem páterem Vydrou a jeho spolužákem Hněvkovským. Věk vypomáhá v Mozartově premiéře opery " Don Giovanni ", která se stala velmi významnou kulturní událostí. Otec se dozví, že František účinkuje v divadle a odjíždí z Dobrušky do Prahy. S Františkem se pohádá. Ten stále vzpomíná na svou milovanou matku. Dozvídá se o Paulině lásce k Thámovi a dostává zprávu o matčině nemoci. Odjíždí z Prahy a vrací se do Dobrušky. S jeho příjezdem se matka uzdravuje a odpouští mu. Otec si přeje, aby se František stal obchodníkem, ale František chce do Prahy. Na jedné obchodní cestě se setkává s Paulou, které se narodil syn a při porodu se jí vrátil hlas. Thám mu vypráví o trampotách, které zažily a radí mu, aby zůstal zůstal v Dobrušce a nejezdil nikam.

II. díl

   V druhém díle se opět vracíme do Prahy. Tam se seznamujeme s vlastenci okolo Krameriovy expedice, jimiž jsou páter Vrba, Šedivý i sám Kramerius. Páter Vrba vyjíždí každé jaro na venkov, aby prodával Krameriovy knihy a časopisy, čímž podporoval vlastenectví. Do děje se dostává příběh chudé vdovy Terezie Mattennové. Když přichází do Prahy, je to obyčejná česká dívka, která se ve společnosti svých přátel velmi změnila. Za svůj mateřský jazyk se stydí a mluví pouze německy. Po smrti svého strýce utíká s italským hercem. Také v Dobrušce se mnoho změnilo. Starý Věk zemřel a František se stal principálem. Stal se z něj velmi obratný obchodník a dobrý kupec. Všude si ho vážili. Odjíždí za obchodem do Prahy a tam se setkává s bývalými přáteli. Seznamuje se s páterem Vrbou a ostatními vlastenci. Setkává se i s Betty Butteaovou, která by si Františka ráda přivlastnila jen a jen pro sebe. Ne proto, že by po něm tolik toužila, ale líbí se jí jeho majetek. Ten ji však odhalí, a s ní i s rodinou Butteaových se rozchází. František se vrací domů a zanedlouho se zamiluje do krásné vlastenky Márinky Smíškové, V Praze se mezitím chystá velká událost. Má být za českého krále korunován Leopold II. I z Dobrušky, jako z mnoha jiných měst vyjíždí vlastenci ku Praze. Samozřejmě s Františkem a Márinkou. Při plese jí vyzná lásku a po návratu do Dobrušky si ji bere za manželku.


F. L. Věk (1890–1907)                                                                                                                                    

 

historický román

 

1.     Dobruška a Praha, doba národního obrození (od 70. let 18. stol. do 20. let 19. stol.)

 

2.     I.      narození Věkovo r. 1769 v rodině dobrušského kupce; z dětství si pamatuje selskou vzpouru 1775

         a souseda Žalmana, tajného evangelíka, jemuž vzali bibli; Věkova studia v Praze (choralista u benediktinů),  zakázané knihy v klášterní knihovně, setkání s Mozartem; po zrušení kláštera si přivydělává na studia hodinami hudby v rodině Butteauově; láska k jejich dceři – němé Paule, seznámení s vlastencem Thámem; Věk se věnuje hudbě a divadlu, zanedbává studium; profesor St. Vydra, vlastenec (cordatus Bohemus) pozná jeho mezery v matematice, ale ocení historické znalosti; po otcově návštěvě v Praze donucen vrátit se domů, chce utéci zpět do Prahy, ale rozmluví mu to Thám; v Dobrušce se stává národním buditelem

         II.   po smrti otcově Věk navštíví Prahu; v Krameriově expedici se scházejí vlastenci (Prokop Šedivý, Šebastian Hněvkovský, rychtář Vavák, kněz P. Vrba); nešťastný osud Pauly jako ženy Tháma (bída, Thámovo opilství); Věkův sňatek s Márinkou Snížkovou; jeho obrozenecká činnost na venkově, účast v Praze na korunovaci Leopolda II.

         III. příchod ruských vojsk (Suvorov) do Čech (napoleonské války), Věkova výprava se synem do ležení ruských vojsk; Věkův rozhovor se zajatými Francouzi (vliv fr. osvícenství); dozví se o Paulině nevěře Thámovi s hercem Amlingem; požár Dobrušky zničil i Věkův obchod

         IV. Věk získal pomoc a podporu známých, ale nová rána – státní bankrot r. 1811; studia Věkova syna Vašíka v Litomyšli, úpadek divadla v Praze, Thám opuštěn Paulou, zemřel Vydra, Kramerius; noví vlastenci – profesoři Jan Nejedlý a Josef Jungmann, farář P. Ziegler – jejich obětavá buditelská práce

         V. v popředí Věkův syn, právník Václav Vlastimil Věk a jeho lásky, styky s vlastenci (V. K. Klicpera, J. N. Štěpánek, M. Z. Polák); smír Tháma s Paulou na jejím hrobě v Haliči, Thámova smrt; dekret z r. 1816 – zavedení češtiny na gymnáziích

 

3.     hl. postava F. L. Věk (historická osobnost Františka Vladislava Heka z Dobrušky) – představitel obrozenské inteligence, národní buditel na vesnici, vlastenec, syn dobrušského kupce

         jeho pečlivý a přísný otec

         tajný evangelík Žalman udržuje víru svých předků přes pronásledování

         představitelé národního obrození, skutečné historické osobnosti: Kramerius, Thám, Dobrovský, Vavák, Hněvkovský

 

4.     záslužná práce průkopníků obrozenských snah, zvl. na venkově, pro lid, jejich obětavost ve prospěch českého národa, v závěru optimismus do budoucnosti; historická věrohodnost – obraz počátků národního obrození, počátků novočeského básnictví, divadla, vědy

 

5.     jazyk přístupný, srozumitelný

         román – epopej, románová kronika (podrobný obraz národního obrození)


 

Jan Žižka (1903)                                                                                                                                             

 

historické drama o 5 jednáních

 

1.     Praha, Kutná Hora; 15. stol. – období husitských válek

 

2.      Zikmundovo tažení na Prahu, Pražané se chystají uvítat Žižku; rozpory mezi umírněnými (Křišťan z Prachatic) a radikály (Jan Želivský) urovnány   boj proti císaři; Žižkovo vítězství u Kutné Hory a Německého Brodu, nové spory v Praze, poprava Želivského, Praha zradila Žižku (smlouvy s katolíky, příprava úkladné vraždy J. Žižky), Žižkovo tažení na Prahu – krvavá porážka Zikmundových vojsk u Malešova, Žižka před branami Prahy, ale výmluvná prosba Jana Rokycany, aby Prahu ušetřil; Žižkovo tažení na Přibyslav

 

3.     skutečné postavy Jana Žižky, Jana Želivského, Jana Rokycany zobrazeny historicky pravdivě; jejich nepřátelé – císař Zikmund

 

4.     historicky věrný obraz skutečnosti; Žižkovo dilema – hněv vůči Praze × láska k Praze, tj. lidu

 

5.     živé, působivé dialogy, dramatičnost

         převaha spisovné češtiny


Proti všem                                                                                                                                                       

V této knize autor zachycuje husitské boje a jejich vyvrcholení. Kniha má tři části – Skonání věků, Kruciata, Boží zástup.

I. ČÁST

Skonání věků vystihuje rozruch prvních let po upálení Mistra Jana Husa. Prabošt vypáleného Lveňovického kláštera před táborskými bratřími s novickou Martou. Cestou musí překonávat těžké překážky, aby se nesetkali s bratřími. Po strastiplné cestě a zemdlení je přijme na svou tvrz vladika Ctibor Hvozdenský. Po uzdravení je jeho synovec Ondřej doprovází na rožmberský hrad Příběnice. Zatím husité zakládají Tábor. Tam obec rovných bratří a sester, obec společného majetku. Sedláci jsou nadšeni, opouštějí statky a chystají se na Tábor. Tam, i přes zákaz svého otce, se odebere jeho ovdovělá dcera Zdena. Zajímá se o nové náboženství a hlavně o mladého kněze Bydlinského.

II. ČÁST

Pojednává se v ní o křížové výpravě císaře Zikmunda, jež svými důsledky postihla „kacířské Čechy“. V Kutné Hoře Němci chycené husity hází do šachet. Zikmund zde přijímá poselstvo Pražanů. Požaduje však takové podmínky, že je nemohou přijmout. Pomoc Praze přináší Žižka vítězstvím nad železnou jízdou na Vítkově hoře roku 1420. Také Ondřej se Ctiborem Hvozdenským bojují na Vítkově. Zdena se zatím stará v Táboře o raněné a slíbí Bydlinskému manželství. Tím vzbudí žárlivost jiného kněze, blouznivého Kániše. Tábor byl napaden Oldřichem z Rožmberka, ale na pomoc mu přišlo několik set jezdců, poslaných Žižkou z Prahy.

III. ČÁST

V této části se pojednává o táborské sektě vedené Kánišem, která měla jiné požadavky než ostatní. Žižka je z Tábora vyhnal. Usadili se v podhradí Příběnic. Kániš ze žárlivosti poslal sektu proti Bydlinskému a Zdeně. Členové sekty je upálili a pak odešli do lesa, kde je však Žižka zničil. Ondřej se nakonec sejde s Martou, nyní Janou, na Táboře a vezmou se.


Proti všem                                                                                                                                                       

   I. Skonání věku. Hvozdenský hejtman Ctibor Usuzuje, že nastane boj "bratří" proti všem. Jsou už počátky husitských bouří (bratři dobudou Bukovska) a před takovými hrůzami prchají louňovický probošt, únavou vyčerpaná novicka Marta a starý sakristián. Omylem se dostanou do Hvozdna místo do Příběnic, ale Ctibor jim dopřál jako hostům útulek, třebas byli katolíci. Pak je dá doprovodit na hrad Příběnice. Mezi bratrancem Ctiborovým Ondřejem a novickou Martou vznikne láska. Pak je založen Tábor. Všichni venkované opouštějí své statky a přidávají se k božímu městu. I Zdena, ovdovělá dcera vladyky Ctibora, přispěchala sem, puzena touhou po zbožném žití, ale také podvědomou láskou k táborskému knězi Janu Bydlínskému.

   II. Cruciata. Zikmund táhne ze Slezska do Čech, dorazí ke Kutné Hoře a míří ku Praze. Žižka táhne Prace na pomoc a zvítězí nad křižáky a Míšňany na Vítkově. Zdena ošetřuje v Táboře raněné a slíbí Bydlínskému manželství, ale divoký kněz Kániš žárlí. Rozmíšky mezi jednotlivými stranami táborských kněží vzrůstají. Tábor je obklíčen Oldřichem Rožmberkem, ale zachráněn pomocí jezdců, kteří sem byli po bitvě na Vítkově posláni na pomoc.

   III. Boží zástup. Tímto jménem se označovali přívrženci výstředních kněží. Ty žižka z Tábora vypudil a poslal na hrad Příběnice, kde je správcem Zdenin otec. Kániš, toužící nezřízeně po Zdeně, přivede zástup do náboženského šílenství a způsobí, že kněz Bydlínský s chotí Zdenou jsou ve své chýši upáleni. Pak odtáhne boží zástup k Dražicům a oddává se tam orgiím. Ctibor vše oznámí na Tábor a Žižka adamitům neodpustí. Na Táboře se sejde bývalá novicka Marta, nyní Jana, s Ondřejem a je s ním šťastna.


 

Proti všem (1894)                                                                                                                                            

 

historický román – epopej

 

1.     Tábor, Praha, doba husitských válek – 1. třetina 15. stol. (do bitvy na Vítkově)

 

2.     vrchol husitství zachycený ve třech částech:

         Skonání věků

         počátek bojů po Husově upálení, útěk louňovického probošta Petra s novickou Martou z vypáleného kláštera na hrad Příběnice (majetek Rožmberků); založení Tábora, příchod sedláků a zemanů, mezi nimi vladyka Ctibor z Hvozdna, jeho dcera Zdena a synovec Ondřej

         Kruciata

         křížová výprava císaře Zikmunda do Čech; Žižkova pomoc Praze – vítězství v bitvě na Vítkově hoře 1420; vnitřní spory v Táboře mezi mírnějšími a táborskými kněžími (Bydlinský, Kániš); bitva u Tábora s Oldřichem z Rožmberka

         Boží zástup

         názorové spory, sekta adamitů (Kániš), jejich odpůrci – Zdena a Bydlinský – byli upáleni; adamité (boží zástup) zničeni Žižkou; láska Ondřeje a Jany (bývalé novicky Marty)

 

3.     román bez ústředního hrdiny; bojující husité = kolektivní hrdina

         historické postavy:

         Žižka – vynikající válečník, statečný bojovník; rozvaha, klid, odhodlání, smysl pro disciplínu

         císař Zikmund – nesmiřitelný nepřítel husitů, proradnost, lstivost

         literární postavy:

         sedlák – v úvodu románu (bez jména) – jádro Žižkovy armády

         zemané – Ctibor z Hvozdna – změna povahy v starostlivého člověka

         dcera Zdena, vdova, velmi zbožná, ušlechtilá

         synovec Ondřej – odhodlaný, bojechtivý

         nepřátelé husitů: probošt Petr

 

4.     obraz významné epochy českých dějin uměleckou formou; výchovný význam – znalost dějin posilou v rozhodujících zápasech; projev autorova vlastenectví a lidovosti

 

5.     spojení a prolínání individuálních lidských osudů s obrazy velkých bitevních scén; hromadné davové scény – živost, barvitost, dramatičnost, napětí

         trojí pohled na bitvu na Vítkově:

               Ondřejův zdola

               autorův nadhled

               hledisko císaře Zikmunda

         umění portrétu (hejtman Kuneš), blízkost Alšově perokresbě

         jazyk – prostý, srozumitelný, místy archaismy a historismy (charakteristika doby)

         epopej – velmi rozsáhlý literární útvar, život hrdinů na pozadí historických událostí; konfrontace dvou linií, vedlejší dějové linie retardují hlavní 

                        děj

         realismus (na podkladě historických pramenů)


Psohlavci                                                                                                                                                         

   "Psohlavci", chodští strážci hranic, měli řadu výsad. Byli například svobodníky, bez robot. Za Habsburků však hranice ztrácela smysl. A tak ač za českého povstání 1618 zůstali Chodové při císaři a nezůčastnili se ani selské rebelie 1680, dal je císař do zástavy věrnému Lammingerovi (u Chodů Lomikarovi). Nepodřídili se a v důvěře v císaře se dlouho bránili nevolnictví.

Spoléhali na majestáty českých králů, které tajně uschovali u matky Jana Sladkého Koziny. Ten se prvních sporů nezúčastnil. Nedlouho před tím se oženil, žena Hanči si ho hleděla držet doma. Jana zamrzí, když vycítí nedůvěru i vůči sobě. Svou reputaci si upevní, když varován horkokrevným Matějem Přibkem se spolu s ním a dudákem Jiskrou postaví panským pacholkům a je i poraněn při obraně lípy. Jsou za to kyrysníky jati a odvlečeni na trhanovský zámek. Lomikarovi slídiči objeví zatím pergameny, které zámecký pán před odbojníky zničí. Dva nejdůležitější však Kozinova matka ukryla a s nimi se do Vídně za císařem vydává delegace, v níž je i Kozina. Advokát Straus jim zjedná přístup ke dvoru a jsou císařem v září 1692 celkem blahovolně přijati, což je povzbuzuje k odporu. Lomikar ale využívá svého vlivu, úplatků a stížností na drobné prohřešky. O masopustě utopí například Chodové panský karabáč. Žalobami Lomikar docílí, že je Chodům z Vídně i z Prahy uloženo mlčení a povinnost robotní. Lomikar chce oznámit rozsudek jen delegaco v kanceláři, ale Chodové schromážděni před zámkem trvají na veřejném čtení. A proti ortelu vystoupí Kozina : " Tuto není pravda ! Tuto nemůže být ! " - Novou chodskou petici postoupila Vídeň Praze a mluvčí Chodů zde jsou uvězněni. Doma zatím vypuká povstání vojensky potlačené. Drženi v kládách, o hladu, někteří zástupci Chodů se pokoří. Hrubý a Kozina ne. Trest zněl na rok žaláře, ale Lomikar si vynutil pro Kozinu trest oběšením. Hrubý zatím útrapami zemřel. Veřejná poprava konána 28.IX.1695 v Plzni. Dne 2.XI.1696 ranila Lomikara při snídani mrtvice. Chodové to chápali jako boží trest. Podle vzniklé pověsti zve i v románu Kozina Lomikara do roka a do dne na boží soud.


Psohlavci (1886)                                                                                                                                              

 

historický román

 

1.     Chodsko, Domažlice, 17. stol., doba pobělohorská

 

2.     dávná práva Chodů (výsady) od českých králů za pohraniční služby – po bitvě na Bílé hoře anulována; panství domažlické prodáno císařem Ferdinandem II. Lammingerovi jako dědičný majetek; Chodům nařízeno perpetuum silentium (věčné mlčení), ale odpírali poslušnost; ”majestáty” ukryty u staré Kozinovy matky; spor o Kozinovu lípu (kácena na příkaz vrchnosti), rvačka Koziny s panskou čeledí; chodská privilegia nalezena (část) a veřejně spálena; deputace Chodů do Vídně, soudní pře neúspěšná, Kozina a Hrubý v žaláři, odsouzeni k smrti oběšením, Hrubý zemřel v žaláři, Kozina popraven v Plzni (1695); před smrtí vyzval Lomikara na boží soud (Lomikar do roka a do dne zemřel); Chodové po smrti Kozinově donuceni k robotě, povstání potlačeno

 

3.     Jan Sladký Kozina – bojovník za práva Chodů, statečný, nesmlouvavý

         Kozinova matka – hrdá, čestná, statečná žena

         Kozinovi spojenci, bojovní, kurážní zastánci chodských práv:

               praporečník Matěj Přibek

               dudák Jiskra Řehůřek

               Hrubý

         Lamminger (Lomikar) – tyran, krutý, zlý, bezcitný

 

4.     realistický obraz skutečné historické události

         vzor statečnosti, odbojnosti; boj proti bezpráví

 

5.     tradiční románová koncepce

         jazyk – využití chodského nářečí (přímá řeč postav) k charakteristice prostředí a lidových postav; archaismy – charakteristika doby


Staré pověsti české                                                                                                                                           

O ČECHOVI

V charvátské zemi, kde žil Čech a jeho bratr Lech, se strhly krvavé boje. Čech a Lech se dohodli, že opustí svou rodnou zem a vyhledají si nová sídla. U hory Říp se usadili. Tuto zemi nazvali podle Čecha. Když měl Čech osmdesát šest let, zemřel. Všichni lidé ho oplakávali a po jeho úpálení vzali kosti a popel, uložili do popelnice a dali ji do jeho hrobu.

O KROKOVI A JEHO DCERÁCH

Krok byl soudce, starosta mocného rodu. Měl tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši. Kazi znala různé koření a jeho moc. Teta se bála bohů a proto jim dávala oběti a modlila se k nim. Libuše byla chytrá a po Krokově smrti se stala kněžnou, sídlila na Vyšehradě a lidu vladála moudře a spravedlivě.

O BIVOJOVI

Jednou přijela Kazi na Vyšehrad, aby navštívila svou sestru Libuši. Když si prohlížely zahradu, uslyšely ryk a křik mužů. V průvodu kráčel Bivoj a držel divokého, živého kance. Kanec dělal velké škody a Bivoj ho zabil. Vladař Bivoje pozval do podhradí na hostinu. Kněžna Libuše mu dala odměnou krásný mužský pás z pokladu jejího otce, který vybrala sama Kazi. Když Kazi jela na hrad, Bivoj ji doprovodil. Kazi si ho oblíbila a pojala za svého manžela.

O LIBUŠI

Jednou Libuše soudila dva sousedy. Oba byli starostové rodu. Přeli se o pole a meze. Libuše je vyslechla a uvážila to. Potom řekla, že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou pole a meze. Starším zalomcoval hněv a chtěl, aby jim vládl muž. Libuše jim řekla, že si mají vybrat vejvodu, že si ho vezme za manžela. Poradila jim, aby si zvolili Přemysla.

O PŘEMYSLOVI

Když poslové přijeli do Stadice, spatřili muže opodál kráčet za pluhem. Vzali knížecí roucho, přistoupili k Přemyslovi a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho lidé zvolili za knížete a za soudce. Přemysl řekl: „Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.“ Potom Přemysl pojedl na železném stole a odjel s posly na Vyšehrad, kde oslavil sňatek s Libuší.

Citát: Železo však u vážnosti mějte! Jím v čas pokoje role orejte, v čas zlý se jím proti nepříteli chraňte! Dokud Čechové budou míti takový stůl, nepřátelé své přemohou. Když pak cizozemci ten stůl jim odejmou Čechové pozbudou své svobody.


Temno                                                                                                                                                            

Temno, román, jehož děj klade Jirásek do rozmezí šesti let 18. století (1723 – 1729). Již na počátku díla rozvíjí vyprávění o poddaných aa její vrchnosti na Skalce. Po úvodních kapitolách zachycujících poklidný život rodiny Machovcovy přicházejí první konflikty – nález kacířských knih, útěk Machovce a odchod dětí do poddanství do Prahy, do rodiny nábožnůstkářského měšťana Březiny. Zde se jejich cesty rozcházejí. Helenka žije v blahobytu u Březinů a téměř zapomíná na svou víru. Tomáš se mezi dělníky na vinicích nejen ve víře nezviklá, ale naopak utvrdí. Tento román nemá ústřední hodiny. Není jím ani Machovec, ani jeho děti, ani páter Kaniáš nebo pán Matěřovský, kněží, kteří věnují celý život úsilí, aby vyplenili každou vzpomínku na Mistra Jana Husa. Je jím živý kolektiv – sedláci, měšťané, kněží. Shrneme-li rysy děje i postav Temna, dospějeme k názoru, že pozadí příběhu je chmurné, temné – bolest poddaných, pronásledovaných nekatolíků, jezuitský fanatismus, poněmčování, smutná láska Helenky a Jiříka Březiny, nucená přetvářka Machovce, tragická smrt bratří Svobodových.


Temno (1912 - 1914)                                                                                                                                      

   Román Temno je historický obraz z doby vítězné katolické protireformace z počátku 18. století. Děj románu se odehrává v období od roku 1723 do svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1729. Na starobylé tvrzi Skalce u Dobrušky sídlí se svou manželkou a tetou Polexinou Antonín Josef Mladota ze Solopisk. Antonín Josef Mladota se zúčastnil slavnostní korunovace Karla VI. v Praze a jako památku na tuto událost nechal na tvrz dopravit nádherný postroj na jízdního koně regentem panství Lhotským. Karel Henrych Lhotský ze Ptení, šlechtic starého a váženého rodu, se díky své zálibě hrát karty velmi  zadlužil a byl nucen prodat v roce 1707 svůj dvůr v Mastech. Nějakou dobu po prodeji se přiživoval po šlechtických zámcích a dvorech, až nakonec zůstal u své neteře slečny Polexiny na tvrzi Skalce. Cestou z Prahy na tvrz potkal dva jezuity z Hradce, kteří vyslovili své pochybnosti o katolické víře na tvrzi Skalce. Regent se sice zalekne a nedá na sobě nic znát, ale po svém příjezdu na tvrz o tomto setkání raději pomlčí. Na tvrzi Skalce je správcem Matěj Čermák, jenž nemá regenta Lhotského rád pro jeho svobodymyslnost a pomstí se mu tím, že udá jeho oblíbeného myslivce Václava Machovce jezuitům, kteří přijeli do Dobrušky na misii. Václav Machovec spolu se svými dětmi Helenkou a Tomášem vyznávali protestantské náboženství a velmi dobře to mnoho let skrývali tak, že předstírali vyznávání katolické víry. Správce, horlivý, až fanatický vyznavač katolické víry ale slídí a špehuje, dokud si nebyl jist, že myslivec Machovec je kacíř. Když Václav Machovec viděl, že je prozrazen, podařilo se mu přece jezuitům uprchnout, ale své děti byl nucen nechat na tvrzi Skalce. Tam přijeli dva jezuiti - fanatický, stíháním kacířů posedlý páter Koniáš a páter Mateřovský z Hradce. Dali se do prohledávání myslivny a po dlouhém hledání našli otcův dopis na rozloučenou a několik kacířských knih. Helenka a Tomáš byli vyslýcháni a pak vězněni v hájovně. Tomáš dříve pomáhal otci při myslivosti, velmi dobře uměl troubit na valdhornu (lesní roh) a Helenka posluhovala u staré slečny Polexiny. Pak je správce poslal na těžkou práci - Helenku jako děvečku a Tomáše jako pacholka. Pan regent a slečna Polexina rozhodli, že Tomáš a Helenka pojedou do Prahy na převychování na pravou, katolickou víru k synovci Antonínu Josefu Mladotovi do Prahy. Když přijeli do Prahy, pan baron Mladota se velmi rozzlobil, neboť se s ním neporadili a prodal Tomáše i Helenku do poddanství svému věřiteli měšťanu Březinovi. Ten určil Tomášovi práci na svých vinicích a Helenku poslal ke své tchýni paní Lerchové, která byla velmi přísná katolička. Tu navštěvoval její bratranec páter Daniel Suk, který Helenku převychovával na pravou víru, a vnuk paní Lerchové Jiří. Tomáš se při své práci seznámil s bratry a účastnil se jejich společných pobožností, kterých se nejprve účastnila i Helenka. Helenka však začala v katolickém prostředí ochabovat v odporu ke katolické víře, zvláště když se zamilovala do Jiřího, kterému již v dětství rodiče určili, že se stane knězem. Jiří se do ní také velmi zamiloval a chodil k babičce tak často, jen aby ji viděl. Helenka a Tomáš měli prostřednictvím žida Lazara Kiše zprávy o jejich babičce, která později zemřela a o otci, jenž se šťastně dostal za hranice země do Žitavy. Jiří vážně onemocní a Helenka se o něj velmi strachuje. Zanedlouho onemocněla i paní Březinová, druhá žena pana Březiny - macecha Jiřího. Když se zdravotní stav obou nemocných zlepšil, rozhodl se pan Březina na radu doktora Globice poslat ženu i syna do letního sídla u vinic, kde pracoval Tomáš, na zotavenou. Spolu s paní Březinovou tam poslal i Helenku, aby jí měl kdo posluhovat. Jiří byl rád, protože na vinici se naskytlo více příležitostí promluvit si s Helenkou než tomu bylo u babičky. Také Helenka byla ráda, neboť se mohla skoro denně scházet se svým bratrem Tomášem. Jednoho dne se na vinicích objevuje bratr Vostrý, který jim od otce ze Žitavy vyřizuje vzkaz, aby se připravili na útěk za hranice k otci. Tomáš souhlasil okamžitě, ale Helenka začala v duchu váhat kvůli své lásce k Jiřímu. Tajní bratři byli při své pobožnosti ve vinicích překvapeni ozbrojenci, které vedl jezuita páter Mateřovský z Hradce. Jezuita páter Mateřovský z Hradce měl v Praze bratra, který byl také jezuita, a přijel ho navštívit.

   Bratru Vostrému se podařilo uprchnout a s Tomášem běželi k Helence do letního sídla, že musí utéci z Prahy okamžitě. Tomáš chytil Helenku za ruku, Helenka se mu však vytrhla a rozhodla se zůstat. Tomáš jí zlostně vyčetl, že zradila jejich víru a stala se katoličkou. Helenka byla po Tomášově útěku vyslýchána, ale nikoho neprozradila. Protože neutekla s bratrem, chválili ji všichni, že je již věrná katolička. Jiří velmi rád četl a chodil hrát na housle k filozofu Františku Hubatiovi. Soused pana Hubatia se jmenoval Jan Svoboda a chodil si je, když spolu hráli poslechnout. Ten půjčoval Jiřímu mnoho starých knížek. Jiřímu se někdy zdálo jeho chování a názory podezřelé a svěřil se Hubatiovi, který ho přesvědčil, že se mu to jen zdá. Bratr Vostrý a Tomáš se ukryli před pronásledovateli u bratra Jana Svobody, který pracoval jako myslivec u Kopidlna, a šťastně se jim podařilo uprchnout za hranice. Myslivec Svoboda však byl prozrazen a za rouhání proti Janu Nepomuckému popraven mečem. Jeho bratrovi, deklamátorovi zemských desek, nejprve prohledali byt, ale protože stačil ze své knihovny všechny kacířské knihy odnést, nic nenašli. Po popravě jeho bratra však byl stejně ze svého místa propuštěn. Začal být sledován na příkaz pátera Mateřovského. Když byl později na pobožnosti u Vorlíčků spolu s ostatními bratry přistižen páterem jezuitou Mateřovským, dostal záchvat mrtvice a třímajíc v ruce starobylý zlatý pohár zemřel. Mezitím vyšla najevo láska mezi Jiřím a Helenkou. Jiří se měl státi knězem a když poslední dobou odpovídal na to, že by se měl stát knězem, vyhýbavě, pojala babička podezření, které se potvrdilo, když je viděla, jak se objímají v zahradě. Pan Březina dal Helenku odvést k ženě podstaršího Šantrůčkové a Jiřího zavřít na letním sídle u vinic. Když se Helenka dozvěděla, že by se měla opět vrátit do poddanství k baronu Mladotovi a zase asi na Skalku, velmi se trápila, že Jiřího už nikdy neuvidí. Když šla od paní Šantrůčkové do kostela, potkala svého utrápeného otce, jenž se pro ni vrátil. Helenka teď už neváhala, ale nejprve donesla tajně na letní sídlo dopis Jiřímu na rozloučenou, a odešla s otcem za hranice, kde teď zastával místo zahradníka. Rok po této události se v Praze konala velká slavnost svatořečení sv. Jana Nepomuckého. Jiří Březina kráčel v průvodu už jako alumnus. V Praze bylo velmi mnoho panstva a lidu kvůli této slavnosti a pátera Daniela Suka zamrzelo, že pro český lid se káže před kostelem sv. Víta, ale pro panstvo v kostele německy. Soustružník Fiala, byl přítelem Jana Svobody, se na tu slávu ani podívat nešel a je přesvědčený o hlubokém národním temnu, čte si knížku o utrpení Mistra Jana od Petra z Mladenovic. Nakonec odejde do Žitavy a tam se setká s Machovcem a jeho dcerou Helenkou, která stále na Jiřího nemůže zapomenout, a sdělí jí, že Jiřík už je knězem, ale ne jezuitou.

   Tato kniha mne zaujala nejen svým zajímavým historickým obsahem, ale i způsobem líčení scén a vykreslováním postav, které autor používá.

   Alois Jirásek ve svém díle popisuje největší tragédii v dějinách českého národa. Tragédii ani ne tak utrpením, ale zlomením charakteru velké části národa po bitvě na Bílé hoře.

Hlavní postavy:

Václav Machovec - myslivec, pak zahradník

Helenka - jeho dcera

Tomáš - jeho syn

Pan Lhotský - regent na tvrzi Skalce

Slečna Polexina - neteř regenta

Matěj Čermák - správce na tvrzi Skalce

Bratr Vostrý - tajný kazatel

Pan Březina a jeho žena

Jiří - jeho syn

Paní Lerchová - babička Jiřího, matka první ženy pana Březiny

Páter Daniel Suk - její bratranec

Páter Koniáš - fanatický jezuita a kazatel

František Hubatius - filozof, hudebník, přítel Jiřího

Jan Svoboda - deklamátor desk zemských, přítel Jiřího a Hubatia