Božena Němcová


Babička

   Autorka této knihy vypráví o životě lidí na vesnici v minulém století. Život nebyl tak lehký jako v nynější době. Babička Boženy Němcové je hlavní postavou této knihy. Babička chodí s dětmi na procházky a vypráví jim různé příhody. Jednou se babička s dětmi setkala s kněžnou a komtesou. Kněžna ji pozvala na zámek. Barunka se seznámila s komtesou a později s ní odjela do ciziny. Když se Barunka vracela domů, uslyšela, že babička umírá. Rychle běžela domů a po chvíli setkání babička zemřela.


Babička

   Idylické zachycení jednoho roku na české vesnici devatenáctého století. Babička je vlastně částečně zidealizovanou vzpomínkou Boženy Němcové na dětství jako nejkrásnější období svého života. Děj Babičky se odehrává na Starém Bělidle, kde také Božena Němcová strávila své dětství. Jak název napovídá, hlavní hrdinkou je stará babička očima své vnučky Barunky, která nám představuje Boženu Němcovou, jak popisuje svou vlastní babičku, na kterou měla z dětství dobré vzpomínky. Babička je v díle představitelkou zásadové, zbožné a starým tradicím věrné ženy, která se však čím dál tím častěji setkává i u svých nejbližších s opomíjením starých tradic a zvyků, které neodmyslitelně patřily k jejímu životu. Je to dílo jak romantické, tak realistické, plné popisů přírody i romantických lidských osudů, a Božena Němcová si v něm vytkla za cíl vytvořit obraz národního vesnického životního stylu.    


Babička

   Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul "Obrazy venkovského života". V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích vnoučat - Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. "Lépe mluvit s císařem než s písařem," říká babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II. Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu "pomohl" písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.


Babička (1855)

 

povídka – obraz venkovského života; ilustrace A. Kašpara

 

1.  Ratibořice – Staré bělidlo, 1. pol. 19. stol.

 

2.  vzpomínky autorky na vlastní dětství a babičku doplněny a rozšířeny poznáním lidového života, zvl. na Domažlicku

          řada obrazů z venkovského života; příjezd babičky na Staré bělidlo k Proškovým, její všední den, světnička; hosté na Starém bělidle, návštěvy ve mlýně, cesty do myslivny, vyprávění o Viktorce, návštěva u paní kněžny na zámku (babiččino vypravování o pobytu ve Slezsku a o návratu do Čech), rodinné slavnosti, pouť; obraz ročních období – podzim s prací a zábavami (dračky, přástky, Mikuláš), příchod zimy (štědrovečerní zvyky, masopust, vynášení smrti), jaro – povodeň, příchod pana Bayera – vypravuje o životě na horách, příjezd pana Proška, dožínky, návrat Míly z vojny, svatba s Kristlou; vypravování dětí o škole, vzpomínky na babiččina dívčí léta, vyprávění o Jiříkovi, jak se stal pruským vojákem, Bayerovo vyprávění o Rýbrcoulovi, o postřelené srně, o popravě zločinců v Hradci, o babiččině dceři Johance, o lásce Hortensie k malíři, o smrti Viktorčině; v závěru vylíčení babiččiny smrti a pohřbu

 

3.       a)  postavy z venkovského prostředí (protiklad k zámku)

          babička Magdalena Novotná – prostá, moudrá, zkušená žena, laskavá, pracovitá, obětavá, přívětivá, starostlivá; vztah k přírodě, zvířatům, k vlasti; dobro konané kněžnou = dobro babiččino; veskrze dobrý člověk

          Barunčini rodiče – Proškovi (Panklovi) – málomluvná a zpanštělá matka × přímý, sdílný, srdečný otec

          děti:

            Barunka (autorka) – zvídavá, citlivá, bystrá

            Jan, Vilém, Adélka – bezstarostné, hravé

          lidové typy – mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova, Viktorka

 

          b)  panský svět – idealizovaný

          paní kněžna, komtesa Hortensie, služebnictvo na zámku

 

4.       úsilí ukázat harmonický život prostých lidí, dokonalého člověka jako vzor lidskosti a ušlechtilosti

 

5.  nejednotný děj – řada obrazů z venkovského života, spjaty ústřední postavou

          kompozice: dvě dějová pásma

            a) příjezd babičky, Staré bělidlo a okolí, hosté

            b) od 8. kapitoly rámec: rok na Starém bělidle, obraz života ve všech ročních obdobích

              prolog – vzpomínka na babičku, její oslovení

              epilog – poslední dny babiččina života, pohřeb

              epizoda – příběh Viktorčin

          popisný realismus s prvky idealizace


Divá Bára

   V povídce Divá Bára se vypráví o dívce, která se ničeho nebojí, nevěří na strašidla, nebojí se jít večer na hřbitov a ani bouře ji nepostraší. Lidé jí to mají za zlé a říkají, že je čarodějka. Bára má věrného psa Lišaje, který jí pomáhá při pastvě. Báru má ráda Elška, Josífek, pan farář a panna Pepínka. Jednou se ve vesnici povídalo, že v lese straší. Bára tomu nevěří a večer se převléká za strašidlo a postrašila pana správce, jenž si chtěl vzít Elšku. Kostelník utekl a zůstal jen pacholek a správce. Oba klečeli před strašidlem. Strašidlo řeklo správci: „Jestli se ještě jednou ukážeš na faře jako ženich, bude po tobě veta !“ Potom strašidlo kráčelo k vesnici. Nakonec se ukázalo, kdo byl tím strašidlem a Bára musela spát v kostnici.


Divá Bára (1856)

 

povídka

 

1.       19. stol., prostředí vesnice, volná příroda – Nymbursko

 

2.       příběh dcery obecního pastýře Jakuba; vesničany označována za ”divou” (matce prý podstrčila polednice své dítě, protože se prohřešila, když v poledne odešla ze světnice); Bára vyrůstala ve volné přírodě, odlišovala se od ostatních; pomohla přítelkyni Elšce z fary – postrašila ženicha, který jí byl vnucován (bohatý rychtář), ale ona ho nechtěla; za to Bára potrestána – zavřena v noci do umrlčí komory; tam ji našel myslivec, oblíbil si ji

          v závěru dvě svatby: Elška a lékař, kterého měla ráda, a Bára a myslivec

 

3.       Bára – nový typ dívky (nezávislá, nepodřízená muži), silná, temperamentní, statečná, zdánlivě drsná, ale v jádru ušlechtilá a citlivá, odvážná a smělá, přerůstá konvenční představy o pasivitě ženy v tehdejší společnosti

          Elška z fary – její protiklad

 

4.       úsilí o lepší postavení ženy ve společnosti; obraz autorčiny vlastní povahy

 

5.       převaha spisovné češtiny


Karla

   Děj této knihy se odehrává v okolí Domažlic u Kdyně asi v roce 1855. Vypráví o tom, jak se vojáci a jiní lidé vraceli z války. Vracela se také Markyta, která sloužila u rychtáře Miloty. Její muž padl, a tak se vrátila s malým dítětem – Karlou. Rychtářka měla také dceru Hanu a velmi si s Karlou rozuměla. Karla i Hanka byly stejně staré. Všude spolu chodily a jedna bez druhé nikam nešla. Jednou byla ve vsi slavnost a obě se na ni vypravily. Karla se přestrojila za vojáka a v tom oblečení se Haně líbila. Potom se přišlo na to, že Karla není děvče, ale chlapec a jeho matka Markyta ho vydávala za děvče, aby nemusel jít na vojnu. Karel však na vojnu šel a po návratu si vzal Hanu za ženu.

Karla

    Příběh matky Markyty, která utrpěla ošklivou zkušenost, když se na vojně utrápil její syn steskem po domově. Přála si proto, aby její příští dítě byla dcera, ale narodil se jí opět chlapec. Při pomyšlení na vojnu, která by chlapce neminula, se rozhodla k nebezpečnému kroku - svého syna vydávat za dceru - Karlu. Dlouho se matce dařilo skrývat pohlaví Karly, ale když začala  dospívat, odlišovala se Karla od svých vrstevnic nejen výškou, ale i chováním. Karla začala být nešťastná a nechtěla se dále přetvařovat, Matka však chtěla za každou cenu zbavit svého syna vojenské povinnosti. Karla se zamiluje do Hany a na tancovačce se přizná, že je Markétin syn, nikoliv dcera. Okolí sice trochu tušilo, ale po tomto veřejném přiznání je šokováno. Jméno Karla bylo změněno na jméno Karel a všichni si na tuto změnu brzo zvykli. Jen matka se nemohla smířit s tím, že Karel půjde na vojnu, ze které se její první syn nevrátil. Zanedlouho je Karel opravdu odveden na vojnu, ale po celou dobu na něho čeká Hana a po návratu z vojny spolu žili šťastně až do smrti.


Pan učitel

   Pan učitel je krátká povídka o vztahu obecního učitele a obyvatel vesnice, zejména malých školáků a školaček. Malá školačka (Božena Němcová) se nejprve děsí školy a vesnického učitele, ale brzy zjišťuje, že pan učitel je velmi hodný člověk. Brzy mu začne bezmezně důvěřovat a stane se pro ni druhým otcem. Školní docházka se pro ni stane brzo potěšením, stejně jako pro většinu jejích spolužáků, neboť pan učitel je nenásilným a velmi přitažlivým způsobem učí milovat vlast a své povolání. Zároveň se snažil odnaučit je zastaralým pohledům na svět, kterým je učili jejich často konzervativní rodiče. Svým vlivem se tak stane velmi dobrým příkladem pro mladou generaci a  vzorem pro své žáky, což se po učitelově smrti a po dospění jeho žáků výrazně projevilo na rozkvětu vesnice a vzdělání mladé generace.


Pohorská vesnice

   V této knize zobrazila autorka laskavého hraběte Hanuše Březovského a jeho rodinu. Pozoruhodná je láska hraběte k chudým potulným drotářům. Jeden z nich mu zachránil i život. Nejvěrnější přítelkyní jeho nevlastní sestry Jelenky je vesnické děvče Dorka. Obě děvčata prožívají první lásku. Dorka má ráda Pavla, ale v bližším seznámení jim brání zlý strýc Srna, který chce Pavla získat pro pytlačení a pašeráctví. Všechno nakonec dopadne dobře, Pavel si vezme Dorku a hrabě se ožení s Jelenkou.


V zámku a v podzámčí (1856)

 

realistická povídka – obraz venkovského života

 

1.  Nymbursko, polovina 19. století

 

2.       zbohatlý pan Skočdopole si koupil zámek a šlechtický titul; příjezd z Prahy na zámek se služebnictvem a psem Joli; odlišný život v podzámčí – chudoba, hlad, utrpení dětí, cholera, zemřela vdova Karásková, syna Vojtěcha se ujal krejčí Sýkora; intriky na zámku, onemocní i paní Skočdopolová, léčí ji lékař, který zná i prostředí chudých ð její proměna, pomoc chudým; před odjezdem do Itálie poskytne peníze na studia Vojtěchovi, který se za záchranu Joliho dostal předtím do barončiných služeb (páže Albert); paní Skočdopolová se smíří i s tím, že její muž má nemanželské dítě Emila

 

3.       postavy a dvojí svět:

          a) zámek:

          Skočdopolovi, zvláště zbohatlá a ješitná paní baronka (von Springenfeld); není zlá, ale chce napodobit šlechtu, důvěřuje komorné

          komorná mamsel Sára – proradná, neupřímná, prohnaná, vypočítavá

          komorník Jacques

          zhýčkaný pes Joli

 

          b) podzámčí:

          vdova Karásková s dětmi (Jozífek zemřel hlady, Vojtěch)

          krejčí Sýkora s dětmi chudí, ale vzájemně si pomáhají, lidští, obětaví

          podruzi, zvl. Dorota

          lékař – postava dobrého člověka, zná obě prostředí, ovlivňuje baronku

 

4.       obraz sociálních rozdílů na vesnici, úsilí o lepší život chudých   představa světa harmonického, usmířeného, zbaveného rozporů (idealizace)

 

5.       základní stavební princip – kontrast: viz už titul

            sobectví, bezcitnost, přetvářka × vzájemná pomoc, obětavost

            bezstarostný život v přepychu × hlad, chudoba, zápas s cholerou

            panský pes × Jozífkova smrt

            mamsel Sára × klíčnice Klárka

 

          závěr povídky – zlom a obrat:

          od realistického pohledu na svět k romantické představě harmonického světa = idealizace (vliv utopického socialismu)

 

          popisný realismus s prvky kritiky

          spisovná čeština s prvky hovorovými