Dalimilova kronika


   Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylíčení stavby babylónské věže, zmatení jazyků a rozchodu lidí do různých částí světa podává dějiny Čech od osídlení našeho území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského do r. 1314. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí prastarou kroniku z Boleslavi", z které nejvíce čerpal. Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi). Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových, místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů, o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva Libuše ve 4. kapitole, , řeč knížete Vladislava v 63, kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru poslední kapitoly). Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině (kapitola 69). Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy zdůrazňuje:

"Raději sě chcu s českú sedlkú snieti

než královnu němečskú za ženu jmieti.

Vřeť každému srdce po jazyku svému,

a proto Němkyně méně bude přieti ĺudu mému,

Němkyně němečskú čeleď bude jmieti

a němečsky bude učiti mé děti."

Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.


    V srbském kraji vládl kdysi Čech, který nosil jméno Lech. Ale protože se dopustil vraždy, vyhostili ho z vlasti. Čech s šesti bratry došli k hoře, jíž jméno dali Říp. Vůdce Čechem zvali, zemi jméno Čechy dali.

   Po mnoha let Krok národ ved a tři čacké dcery vychoval. Jmenovali se Kaše, Tetka a Libuše. Za vládkyni Libuši lidé nechtěli a proto musela zvolit opravdového muže. Přemysl, jenž dříve oral půdu, stal se vládcem České země. Velké město a Vltavy pod Petřínem vystavěli, jméno Praha mu dali.

   Po smrti Libuše vládnout dívky chtěly, postavily pevný hrad jménem Děvín. V čele s Vlastou vzniklo vojsko ohromné. Přestože Přemysl zvonil na poplach, zatvrzelí muži nechali své dcery dílo dokonat. Na Děvíně učili se všechny ženy bojovat, na koni jezdit a nakonec slavnostní slib složili. Okolí drancovaly, muže zabíjely. Každý se bál Vlastě žlučí hnout. Přemysl však nelenil, z pevných palisád vybudoval tvrz Vyšehrad. Nejedna dívčí past dokázala muže zmást. Hloupí muži do léčky jim padali. Dívky Vyšahrad snažily se dobýt, Vlasta mrtva sražena z koně na konec byla. Muži shazovali své sestry z věží, neboť zuřivý hněv ovládal je. Přemysl Děvín dal rozbořit hrad hned.

   Nezamysl vládl poté, po něm Mnata, potom Vojen. Dále Mnislav panovnictví se ujmul, ale zemřel záhy. Jeden vladař moudrou mysl měl, z koně nebyl nikdy sklán, proto se snad Neklan nazýval. Vládl lidu ve zdraví, leč bojovat měl obavy. Vlastislav se bije u Turska, na Styra se vrhá. Broušený meč Praženína, náhle mu však hlavu stíná.

   Neklan měl dva syny. Starší z nich jmenoval se Hostivít a mladší Děpolt. Když Neklan na smrtelnou postel ulehl, Hostivít stal se knížetem. Z rodu Vlastislava, člověk jménem Leva shromažďuje zbrojný lid. Lučané však pobiti byli hned.

   Zesnul Hostivít a vládcem stal se Bořivoj. V tom čase Svatopluk vládl na Moravě. Bořivoje pozvali na hrad za králem. Svatopluk nepozval ho ke stolu, neboť Bořivoje pohanem začal zvát. Bořivoj požádal, aby jej pokřtil biskup Metoděj Rusín. A tak Bořivoj se světcem stal.

   Císařova sestra vzala si za muže moravského krále. Ten se jednou zachoval ke své choti krutě a tak císař do hlavy si vzal, že skrotí zpupnost krále. Když císař na Moravu vtáhl, Svatopluk studem uchýlil se před ním do kláštera. Uplynulo sedm let a jeden mnich se na císařském dvoře ukázal. Později panovník poznal Svatopluka a znovu se udobřili. Moravský král mohl kus uherského území dobýt. Ale nečekal, že poražen bude.

   Bořivoj pak zesnul na svém loži a Spytihněv zem převzal po otci. Onemocněl tolikrát, že smrt brzy pozvala ho k sobě. Bratr Vratislav po něm vlád, krátce potom za manželku jménem Drahomíř ze Stodor si vzal. Porodila dvě pacholátka, staršího nazvali Boleslavem a mladšího Václavem. Prvorozenec pod ochranu dostal město Boleslav a Václav jako dítě nemohl zem řídit náležitě. A tak svaté Lidmile svěřili malého Václava. Žena vládla na Tetíně a lid měl ji velice rád. Drahomíř však ji smrt přichystala, najmula si tedy dva zabijáky. Ti lotři nakonec zardousili kněžnu závojem. Chlapec svěřen Drahomíře byl a tak moc přešla na matku. Ta ženská jedna začala křesťany zabíjet.

   Když Václav dospěl, zpět své panství dostal. Zemi obrátil zas v pravou víru. Jednou Václav k císařskému dvoru jel, dorazil však pozdě, císař zabít ho hned chtěl. Jak tak Václav kráčí síní, císař uviděl nad ním zlatý kříž plát a okamžitě světce poznal. Nato oba bez váhání znovu se udobřili. Jednoho dne Boleslav pozval bratra na hostinu. Zlé úmysly však měl, Václav o život přišel. To se stalo léta páně devět set a dvacet osm.

   Boleslav zvaný Ukrutný s chutí převzal stolec. Císař zločin pomstít chtěl a tak kníže v nemilost upadl. Kněz pochoval Václava jako pravěkého světce. Boleslav Ukrutný hyne a jeho syn zván Štědrým, otcovo zlo nahradil.

   A tak podobně české dějiny pokračují léta páně ...