Giovanni   Boccaccio


Giovanni   Boccaccio (1313 Certaldo - 21.12. 1375)

    Italský novelista, epik a humanista. Syn florentského obchodníka. Přežil tvrdé dětství při přísném otci a zlé matce. Byl kupeckým učněm, později studoval práva v Neapoli. Tam se dostal do kroužku humanistů. Studoval nejvíce římské klasiky a napodoboval středověké vzory.

   Díla: Filocolo, Filostrato (později zpracován W. Shakespearem jako Troilus a Cressida), Ameto, Trápení paní Fiammentty (první psychologický evropský román: o milencích, kterým otec klade překážky), O příbězích slavných mužů, O slavných ženách.

    Nesouhlasil s oligarchickými mocnáři ve Florencii. Kritizoval nešvary vládnoucí vrstvy. Vrcholným dílem je Dekameron - obsahuje sto povídek, které si vypráví po deset dní deset mladých lidí. Boccaccio čerpal látku z antických, orientálních i současných zdrojů a událostí, příběhy jsou většinou veselé, napsané s jemným humorem, vybavené realisticky popsanými podrobnostmi, vyzařuje z nich radost ze života. Jsou zakončené mravnými ponaučeními, které jsou vyjádřeny ve skvělých pointách. Dekameron je klasické dílo renesanční literatury. Boccaccio v něm odhaloval falešnou ctnost. Do popředí postavil lásku v konkrétní přirozené podobě. Žena se stala ideálem lidským, ne božským. Příběhy jsou napsané čistou řečí a mistrovským stylem.


Dekameron

    Cyklus sta novel, jedno ze zakladatelských děl italské a světové renesance.

    Rámcová sbírka sta "povídek aneb pohádek aneb podobenství aneb historek", které si na venkovském sídle nedaleko Florencie, kam utekli před morovou nákazou 1348, vypráví v 10 dnech 7 urozených paní a 3 muži na rozmanité náměty: I. volné téma; II. o lidech, které postihly různé nehody, ale s nimiž to dobře dopadlo; III. o lidech, kteří obratností dosáhli něčeho, po čem bažili, anebo oč předtím přišli; IV. o lidech, jejichž láska vzala nešťastný konec; V. o milencích, jejichž láska se po strastech dočkala štastného konce; VI. o těch, na něž byl zaměřen nějaký vtip, oni však jej odrazili nebo se vyhnuli ztrátě či nebezpečí nebo haně; VII. o taškařicích, jimiž obalamutili ženy své manžely; VIII. o šprýmech, které denně tropí žena muži nebo muž ženě anebo muži jeden druhému; IX. volné téma; X. o lidech, kteří vykonali něco šlechetného ve věcech lásky či jiných.

     Formálně i ideově stojí D. na rozhraní dvou společen. a kulturních epoch. Vnější stavbou (např. symbol. jména vypravěčů - autora zastupuje Pamfilo (= řecky všechno milující)) je odrazem scholastického myšlení středověku. Ale realist. přístupem ke světu, sjednocujícím jednotl. novely i přes jejich temat., ideovou i uměl. rozmanitost, je projevem sílícího vlivu měšťanstva. Vyjadřuje rodící se renesanční úsilí člověka uchopit celý svůj osud do svých rukou a racionálně jej uspořádat ve shodě s přirozenými zákony přírody. Je-li značná část D. vystavěna na námětu erotickém, je to proto, že nevylučování pozemské lásky a sexu ze života člověka je důsledkem pojetí lidské přirozenosti jako hodnoty neodporující božským či mravním přikázáním. Zdánlivá nepřítomnost morálky v D. je tak vlastně vyjádřením morálky nové, renesanční (výrazem jejího střetnutí s etickými normami středověku jsou pak satir. prvky např. v četných příbězích na námět z erotického života duchovenstva). Mravnost, tj. ctnost, statečnost, poctivost a velkodušnost, není již diktována rodem či nadosobními normami, ale stává se záležitostí individuální.

      Nesouhlasil s oligarchickými mocnáři ve Florencii. Kritizoval nešvary vládnoucí vrstvy.  Boccaccio čerpal látku z antických, orientálních i současných zdrojů a událostí, příběhy jsou většinou veselé, napsané s jemným humorem, vybavené realisticky popsanými podrobnostmi, vyzařuje z nich radost ze života. Jsou zakončené mravnými ponaučeními, které jsou vyjádřeny ve skvělých pointách. Dekameron je klasické dílo renesanční literatury. Boccaccio v něm odhaloval falešnou ctnost. Do popředí postavil lásku v konkrétní přirozené podobě. Žena se stala ideálem lidským, ne božským. Příběhy jsou napsané čistou řečí a mistrovským stylem.


Dekameron

   Skoro v druhé polovině 14 st. přišel do vynikajícího města Florencie vražedný mor. Zahynulo nesčíselné množství lidí. Mor zuřil tak silně, že se přenášel z osob nemocných na osoby zdravé, nejinak, než to dělá oheň.

   V hlavách těch, kteří zůstali naživu, zrodily se hrůzné myšlenky, ale skoro všechni posedl krutý záměr - vyhnout se nemocným a uprchnout před nimi, neboť každý doufal , že se tak sám zachrání. Jiní nechtěli nic slyšet o nemocných ani o zprávách zvenčí, a tak doma pobývali za zvuků hudby a při zábavách. Někteří smýšleli jinak, říkali, že proti moru není lepšího léku a nic tak dobrého jako utéci před ním.

   Urozené paní Pampinea, Fiammetta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile a Elisa se náhodou sešly v jedné části kostela, sedly si do kroužku, a začaly si mezi sebou vyprávět jaké jsou časy a jak by se zachránily před zrádnou chorobou. Domluvily se na odchodu z liduprázdného města a za svoje prozatímní sídlo si vybraly honosný palác. Uvnitř se naskýtal pohled na krásné a veliké nádvoří, sály a komnaty, z nichž každou zdobily veselé malby. Spolu s nimi sdíleli střechu tři mladíci: Pamfilo, Filostrato a Dinoeo. Každý den si vyprávěli radostné i žalné příběhy ze života lidí, jež se sběhly v časech dávných. Než slunce zapadlo, byla zvolena nová královna a denně se smáli nad deseti příběhy.

   Úryvek: " Dejte si tu vymalovat štědrost." Když Messer Ermino uslyšel tato slova, pojal ho   rázem takový stud, že jeho síla dokázala změnit jeho povahu, již až dosud měl, v povahu zcela opačnou.

     Idea:            Pobavit čtenáře humornými, ale i poučnými příběhy.

     Kompozice: erforma

     Jazykové prostředky: spisovná čeština