Ivan Olbracht (vl. jménem Karel Zeman)


Anna proletářka

   Román nás zavádí do období po 1. sv. válce, kdy veškerý proletariát žije velmi chudě. Představitelé a hlavní hrdinové jsou Anna a Toník. Anna je hodné děvče, které pocházelo z vesničky na Pelhřimovsku. Již od malička musela pracovat u sedláků, a proto ani někdy nemohla chodit do školy. Od mládí byla vychovávána v poslušnosti a zbožnosti. Toník pocházel z pražské rodiny. Jeho otec byl tkadlec a byl velmi nemocný. Toníkova matka byla pradlena. Když bylo Toníkovi 15 let, šel se učit slévačem do Kolbenky. V práci byl vždy bystrý a učenlivý. Začal se zajímat o politiku a stal se tajemníkem dělnického sdružení. Jedním z největších vykořisťovatelů dělníků byl pan Rubiš. Do práce přijímal nejraději mladé dělníky, kteří poctivě pracovali a nereptali, nebouřili se. Staré vyhazoval na dlažbu. Paní Rubešová byla dcera bohatého hejtmana a s jejím věnem disponoval manžel. Měli spolu 4 děti. První syn zemřel ve Vídni. Dcera Zdeňka se provdala proti vůli rodičů za chudáka, tuberkulozního studenta a odjela s ním do Švýcarska, kde se léčil její muž. Třetí byl syn Čestmír, který prohýřil s ruskou kněžnou všechny peníze a pak padělal na otcovo jméno všechny směnky za 200 000 Kčs. Otec ho nechal najít soukromým detektivem a poslal ho na zkušenou do USA. Čestmír se v Hamburku zastřelil. Poslední dcera byla Dadla, byla rozmazlená a Annu sekýrovala. Jakmile Anna nastoupila službu u Rubešů, měla zakázané vycházky, byla bojácná a nezkušená, to paní vyhovovalo. Anna věděla, že má právo na volné neděle. Znala jen cestu na nákup a zpět, někdy zašla do kostela. Teprve, až se seznámila s Máňou ze 3. poschodí, se dověděla něco o životě, o tom, co může a na co má právo. Jednou ji Máňa vyvedla do Prahy a ukázala mnoho neznámého. Zavedla ji také na politickou schůzi dělníků, kde se seznámila s Toníkem. Oba je sbližovalo chudě prožité dětství. V té době působil v Lidovém domě jako poslanec soc. dem. strany Jandák, velmi oblíben mezi dělníky. N začátku demonstrace dostal za úkol uklidnit dělníky, nechtěl tak učinit, byl ale vydírán a v rozhodné chvíli přistoupil na stranu proti dělníkům. Nejvíce to bolelo jeho syna. Anna a Toník žili už nějakou chvíli manželským životem. Anna čekala dítě, ale neměli kde bydlet. Prostřednictvím soudruhů dostali byt a Anna se odstěhovala od Rubešů. V prosinci byl sveden boj o Lidový dům. Toník byl raněn, ale další den chtěl jít opět tam, kde je jeho místo – mezi dělníky a demonstranty. Anna ho nechtěla pustit, měla o něj strach. Jako matka by měla pečovat o prvorozeného syna, ale nechtěla jen tak nečinně přihlížet. Po velkém duševním boji, ve kterém jí pomohla sousedka, Anna odchází za Toníkem. Cestou se setkává s Dadlou, ze které se stala pyšná paní, provdala se za bohatého bankéře. Rozmlouvaly o výsledku děl. hnutí. Dadla Annu urážela, ponižovala a Anna se postavila na odpor. Na varování, že budou do nich střílet, Anna odpovídá: „Budete do nás střílet ? My také, paní !"

   Anna běží za Toníkem v čele. Jejich kroky duní ulicí.


Nikola Šuhaj loupežník

   Román je prolnutím reáalného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na poloninš četníky chycen, po několika denním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k buducnosti. ("Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho. " - Závěr románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Rržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou.


Nikola Šuhaj loupežník (1933)

 

baladicky laděný román

 

1.   Zakarpatská Ukrajina, vesnice Koločava; 1. sv. válka a poválečná léta; vznik románu – z vyprávění lidu + lidová pověst

 

2.    Nikola s přítelem dezertovali z fronty; nezranitelnost (lektvar od ruské čarodějnice); touha po svobodě a Eržice, jako zběh pronásledován četníky, donucen skrývat se a stát se zbojníkem; lid ho chránil, pomáhal mu (odboj proti křivdě a bídě); jeho život končí zradou kamarádů – ze strachu a pro peníze zabit sekerou i s bratrem Jurou

       dvě dějová pásma se prolínají: vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a motiv lidové pověsti (legenda o jeho nezranitelnosti střelou)

       nešťastný osud Nikolův a Eržiky souvisí s nešťastným osudem celého kraje (krása, ale chudoba a zaostalost)

 

3.    Nikola Šuhaj – vojenský zběh, zbojník (individuální odboj) – bohatým bral a chudým dával; statečný, odvážný; ztělesňoval touhu lidí po svobodě (jako Jánošík, Oleksa Dovbuš aj.); odboj proti křivdě a bídě; zabíjel jen v sebeobraně

       Eržika, Nikolova milá, obětavá a statečná

       bratr Jura – opatrný, nedůvěřivý; zabíjel, aby nahnal strach

       vojsko, četníci (Lenard)

       venkované, scény ze života Židů

 

4.    úsilí zachytit dokumentárním způsobem krásu kraje a prastarý vztah tamějších obyvatel k přírodě, jejich pověrčivost a jedinečnost, postava Nikoly Šuhaje přerůstá v očích venkovanů v bájeslovnou přírodní sílu   splynutí s ničivou silou nezkrotné přírody; obrazy na rozhraní pravdivosti a fikce, reality a mýtu   Nikola je živou legendou v boji proti bezpráví

 

5.   dramatičnost vypravování, smysl pro spád a tempo děje;

       forma: postupy reportážní, prvky lidové slovesnosti, epická linie románu se spojuje s lyrickými prvky (syntéza) – viz popis divoké horské přírody

       jazyk – základ ve spisovné češtině, ale využití archaismů, jazyka bible, knižních výrazů i hovorové řeči, nářečních prvků a hebrejských slov a rčení

          úspornost výrazu (např. charakteristika Eržiky)

 

            ”Jela na koni, ... pět řad žlutých a červených korálů na krku a pod sebou místo sedla pestrou látku. Byla oděna tvrdou konopnou košilí a zástěrou s prošívaným pasem, mnohokrát

obtočeným kolem těla. Bylo jí šestnáct let, v černých vlasech měla zastrčeno několik kopretin a byla krásná.”

 

          obraznost – volba slov a slovních spojení působí neotřele, nově (tma tvrdá jako kamení, mléčná vůně Koločavy)

          baladická stylizace


Nikola Šuhaj loupežník

   V kolibě se sešel I. Olbracht s pastevcem, který mu vyprávěl legendu o Nikolovi, nepolapitelném loupežníkovi. Nikola je charakterizován jako muž nezranitelný, který bohatým bral a chudým dával a který nikdy nikoho nezabil. Krajinu okolo Koločavy tvoří vysoké hory s hlubokými lesy, mezi nimiž jsou pastviny. V Koločavě je velká bída a muži odcházejí za prací do hor a přinášejí buď peníze nebo výdělky v naturáliích. Obyvatelstvo se skládá z Rusínů a Židů, kteří jsou od sebe odděleni především majetkem a náboženstvím. Duševní úroveň obyvatelstva byla velice nízká, bylo hodně negramotných. Po skončení války se ženy dívaly na vracející se muže jako na strávníky navíc. Nikola neustále utíkal z fronty. Byl však vždy lapen a doveden zpět. Stal se slavným, mezi lidem byl milován, uvěřil, že je nezranitelný. Po válce nastal v zemi hlad. Nikola ukradl bačovi sýr ten na četnické stanici vypověděl, že mu ukradl i peníze, kterými měl zaplatit daně. Nikola poznal nespravedlnost a tak se svými kamarády utekl do lesa a dal se na zbrojnický život. Jeho nepraví kamarádi loupili také a zabíjeli. To vše bylo svedeno na Nikolu. Četníci na něho vypsali vysokou odměnu. Jeho kamarádi však v touze po jeho penězích provedli zradu a chtěli zabít Nikolu. Peníze však nedostali, protože jejich čin byl považován za vraždu.


Nikola Šuhaj loupežník (1933)

baladicky laděný román

Postavy:

Nikola Šuhaj – vojenský zběh, zbojník (individuální odboj) – bohatým bral a chudým dával, statečný, odvážný; ztělesňoval touhu lidí po svobodě (jako Jánošík, Oleksa Dovbuš aj.), odboj proti křivdě a bídě, zabíjel jen v sebeobraně

       Eržika - Nikolova milá, obětavá a statečná

       bratr Jura – opatrný, nedůvěřivý; zabíjel, aby nahnal strach

       vojsko, četníci

venkované

 

   Děj se odehrává v Zakarpatské Ukrajině, ve vesnici Kolčava, za 1. sv. války a poválečných létech. Nikola Šuhaj s přítelem dezertovali z fronty od uherského pluku v Ďarmotech. Skrývali se u ruské baby. Ta chtěla za ně provdat své dvě dcery. Ale Šuhaj s přítelem je nechtěli a vymlouvali se, že mohou zemřít ve válce. A proto jim čarodějnice dala lektvar, jenž měl odrážet všechny kulky od nich. Ale Nikola a jeho přítel se zalekli a bábu zabili. A vrátili se zpět k pluku. Ale zjistili, že lektvar je účinný, když se chtěli postřelit, aby se mohli vrátit domů. Všechny kulky se jim vyhýbaly. Šuhaj opět uprchne, skrývá po lesích, ale je chycen strážmistrem převlečeného za ženu a je poslán zpět k pluku k potrestání. Ale armáda potřebovala každého vojáka a tak je Šuhaj nepotrestán. Ale Šuhaj opět uteče. Nikola se skrývá po lesích. Je pronásledován. Byly pořádány pochody na chycení Šuhaje. Ale Nikola se bránil, střílel. Nikola se oženil s Eržikou. Žil s ní klidně. Avšak jednou přišli zatknout Nikolu četníci kvůli přepadení v Herskoviči, jenž ale někdo provedl pod Nikolovým jménem. Ale Šuhaj je puštěn, jelikož Eržika podplatila četníka, jenž uvázal k šicímu stroji. Nikola se opět začal ukrývat po lesích. Četníci se snažili chytit. Zatýkali Šuhajovy přátele, aby jim vyzradili, kde je Nikola. Přítel Derbak byl nucen ke špiónství, ale nikdy četníkům neukázal, kde se ukrývá Šuhaj. Nikola po vyléčení z tyfu přibral k sobě bratra Juru. Spolu pak začali loupežničit. "Brali bohatým a chudým dávali". Jednou Šuhaj nachytal u Eržiky Svazila (závodčí, líbila se mu Eržika, proto se snažil zabýt Šuhaje za každou cenu) a zastřelil ho. Jelikož kvůli této vraždě trpěla celá Kolčava, lid vesnice odhlasoval smrt Nikolovi. Všichni se snažili získat odměnu za hlavu Šuhaje. Nakonec ho přátelé v lese našli. Nikolu zabili sekerou, jenž mu zasekli do hlavy. A Juru sekerou do břicha a pak ho ještě zastřelili. Za tuto vraždu požadovali odměnu, ale místo toho byli uvězněni. Ale nakonec byli osvobozeni za sebeobranu.

 

   Dvě dějová pásma se zde prolínají: vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a motiv lidové pověsti (legenda o jeho nezranitelnosti střelou). Autor se snažil dokumentárním způsobem krásu kraje a prastarý vztah tamějších obyvatel k přírodě, jejich pověrčivost a jedinečnost, postava Nikoly Šuhaje přerůstá v očích venkovanů v bájeslovnou přírodní sílu, splynutí s ničivou silou nezkrotné přírody; obrazy na rozhraní pravdivosti a fikce, reality a mýtu. Nikola je živou legendou v boji proti bezpráví.