Jaroslav Vrchlický


Noc na Karlštejně

   Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním.


Noc na Karlštejně

   J. Vrchlický byl naším největším spisovatelem a velkým dramatikem. Jeho historická veselohra byla poprvé otištěna v Lumíru v roce 1884. Hra se odehrává v červnu na hradě Karlštejn. Nechal ho postavit Karel IV., aby mu sloužil k nerušené práci a spravování Čech a k odpočinku před světskými věcmi. Na tento hrad nesměla vstoupit žádná žena, nevyjímaje ani královnu. Ale právě v době, kdy se měl císař vrátit z ciziny, objevily se na hradě dvě ženy přestrojené za panoše. To zpozorovali dva hosté na Karlštejně. Petr, král cyperský a jeruzalémský, a Štěpán, vévoda bavorský. Ti se snažili o odhalení záhadných panošů, což se jim nedařilo. Tyto dvě dívky byly přestrojená královna Alžběta a Alena, neť purkrabí na Karlštejně, která se vsadila, že stráví noc na hradě. Jako odměnu měla slíbeno, že si může vzít za muže Pěška, číšníka císaře. Po mnoha nedorozuměních a překvapeních se vše vysvětlilo. Nedočkavá a milující Alžběta se setkala s králem a ještě před odjezdem povýšili Pěška na rytíře, aby se mohl oženit s Alenou.

  Noc na Karlštejně (1884)

 

veselohra s historickým námětem o 3 jednáních; zpracována jako filmový muzikál

 

1.   Karlštejn, vláda Karla IV. (2. pol. 14. st.)

 

2.    1. jednání – příjezd císaře Karla IV. na Karlštejn (1363); očekáván hosty; proti zákazu (Karlštejn pro ženy nepřístupný) přijel a i císařovna Alžběta (ze žárlivosti) a v přestrojení Alena, milenka královského číšníka Peška Hlavně (vsadila se s otcem, který slíbil dát ji Peškovi, ještě než bude pasován na rytíře, podaří-li se jí vniknout na Karlštejn)

       2. jednání – císařovna převlečená za panoše hlídala císařovu ložnici místo Peška; když odešel Karel IV. na pobožnost, žádal ji Petr, král cyperský a jeruzalémský, který vyjednával s Karlem IV., o polibek (tušil v ní ženu); Alžběta zlomila jeho meč – tím se prozradila, poznána i Karlem IV.

       3. jednání – Alena s Peškem na dostaveníčku pozorováni a znepokojováni, strhla se bitka; Pešek purkrabímu oznámil, že je tam Alena; zpráva o tom byla ztotožňována s přítomností Alžběty; císař oběma odpustil, Pešek pasován na rytíře, Alžběta doprovázena císařem na svůj hrad Karlík; Karlštejn zpřístupněn i ženám

 

4.    Alena – statečná, odvážná, vtipná a podnikavá dívka

       Alžběta – manželka Karla IV., žárlivá, obdařena nadměrnou silou

       císař Karel IV. – zobrazen nejen jako nesmlouvavý panovník, ale i ze své lidské stránky jako moudrý, vlídný

 

5.   historická hra, veselohra

       živé dialogy postav


 

Selské balady (1885)

 

básnická sbírka (sociální balady); věnovány Jiráskovi (dedikace)

 

1.    15.–18. st. v Čechách

       vlastenecká a sociální tematika, pravdivý a působivý obraz selských bojů proti panskému útisku; odpor proti násilí, bezohlednosti a krutosti; podkladem skutečné události

 

2.    útvar sociální balady (s optimistickými prvky v závěru sbírky) převaha epiky většinou tragického ladění, ale i lyrické básně nebo verše prosté, písňové

       naturalistické obrazy ze selských bouří, historické osobnosti (Jan Sladký Kozina, Matyáš Ulický, rebelant Petr Dulík × Lamminger, hrabě Breda, Lorecký ze Lkouše)

 

3.    b.   Lorecký ze Lkouše

       k šamonickému kostelu jede zeman Lorecký na křtiny svých dvou synů – dědiců; sedláci žádají, aby slevil na robotách, ale on odpoví výhrůžkou, že jeho synové budou ještě přísnější; sedláci (v čele Petr Dulík) všechny pobili a zapálili tvrz; drastické, kruté obrazy (”Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti, šamonický zeman a s ním jeho děti”)

 

       b.   Balada vánoční

       vzbouření sedláků r. 1680; rebelové potrestáni oběšením na větve vysokého stromu – sosny; zahřmělo, blesk zapálil strom – vzplál jako vánoční strom, hořel celých pět dní pro výstrahu; Bůh seslal anděla, který duše sedláků odnášel do nebe (výraz sympatií s nimi a s jejich činem)

 

       b.   Balada o smrti Jana Koziny

       poprava r. 1695, výzva Kozinova k shromážděným lidem na popravišti, aby bojovali za svá práva a nevzdali se; Lomikara vyzval do roka a do dne na boží soud

 

       b. Hrabě Breda

       rozkázal ostříhat vlasy všem ženám na vesnici za to, že sedláci nezaplatili daně; s jednou z nejkrásnějších se chtěl pobavit, ale uškrtila ho svými zlatými vlasy; pak skočila z okna

 

4.    jazyk – úsečnost, sevřenost, strohost vyjádření; výrazné charakteristiky postav


Zlomky epopeje

   Úvodní sbírka stejnojmenného cyklu.

   Motto: básník-vykladač sbírá střípky z " epopeje žalu, krve, bídy " pro " záblesk lepší doby příští ". V Prologu touží zachytit rozbřesk dějin, antiku, ale i podněty bible, koránu i talmudu v širších spojitostech.

   " Simfonie živlů " vyjadřuje znepokojení : Země, oheň, voda i vzduch jako my " povstaly z temna ". Jen člověka však v nitru mučí pocit : " Nic z ničeho jdu v nic ! " Tedy téma pro polemiku: Což neměly smysl činy statečných, kteří za cenu života a rizik posouvali lidský horizont ! " Převládají proto básně epickoreflexivní, historické jádro provází zamyšlení z pohledu člověka konce XIX. století.

   Celá třetina ze 45 většinou rozměrných básní patří antice a zejména slunné éře řecké. Básník nonorenesančního vyznání radostně roztančil svůj verš v odrazech řeckého umění a mytologie. Hned zadní óda ke cti boha slune Hélia, hned božské Venuše, která tvoří lidské srdce, bez něhož není lásky ani citu pro lásku. Hold básnířce a kněžce lásky Sapfó vzdává Vrchlický zářivou "sapfickou slokou" napodobující časomíru, tak jako jeho dokonalé "alkajské strofy" pozdravují zakladatelské dílo starořeckých tragédů, které podle tradice potkala i tradická smrt. V mistrné básni Tanečnice dá básník roztančit vábivým nymfám, jejichž jména - jako ostatně vše z dávného Řecka - zná do detailů, které ani zevrubné slovníky antiky nezaznamenávají. - Ale už Řecko není jen radost a krása. Je i ponížení otroků, je i tyran : " ... jak velcí vy jste, jež on ve prach svalil, / jak malý od jest na svém trůnu " (Zajatci). I zde zuří šílenství bitevní vřavy ( Co zbylo z antické fresky ).

   Jas řecké vzdělanosto pošlapal císařský Řím. V několika silných básních věnovaných impériu je stavěn pranýř krutosti, proradnosti, nadutosti, jíž se ve sbírce vyrovnají jen básně věnované asijskému Tamerlánovi. Úcta patří těm, kdo se nedají zlomit násilníky : Kaligula a Filon, Hadi v růžích, Střáž u Tamerlána, Spravedlnost, a ovšem známá báseň Spartakus s pointou, která je pojítkem díla : Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí !

   Středověk je básníkovi dobou moci církve, viděné v kritickém světle. Bližší jsou Vrchlickému lidoví, blouzniví hledači pravdy, i když jejich sebemučivý asketismus mu je cizí ( Flagelanti, Eon z Hvězd, Abelard a Heloisa aj. ). - Z nové doby má obdiv k boji Vlámů za svobodu, odporná je praxe otrokářů a kolonizátorů (Civilizace, Ghazi). - A zpěvem naděje a lásky jsou závěrečné hymnické zpěvy věnované Čechám. Tradici svatováclavské, husitské, s blanickou vírou, že nezvítězíme " vytaseným mečem ", ale " až silou ducha budoucna val ztečem " ( Socha Bruncvíkova ).