Jiří Wolker


Těžká hodina (1922)

   Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž "alespoň skutečnou hospodu u silnice / pro ušlé poutníky a pro poutnice".

   Ač obě sbírky nedělí ani rok a půl, je atmosféra nové knihy od základu odlišná. Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl, je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání : " ... svět musí být spravedlivý " (Kázání na hoře). Vysvětlení naznačí závěr běsně Jaro : "Na rohu ulice, / na ostří štěstí a běd / poznal jsem nejhlubší znamení tvá, / ó, jaro roku / 1922. " To ostří je v novém pohledu na společnost. V básni Tvář za sklem tenká hranice skla oddělí výrostka z ulici, kde je "bída a sníh", od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře : " ... důstojní páni a vznešené dámy / ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy / a v teple, hudbě a plyši / noviny na oči posadily si, / aby přes tyto brejla z papíru viděli, / že svět je veselý, / proteže sami jsou veselí / v kavírně Bellevue. " Wolkrův účastný vztah se z člověka zužuje na proletáře, společenské vyděděnce. Jde o dílo "proletářského umění", promýšleného básníkem i teoreticky. Kolem ještě doznívá dědictví vojny, je hlad a drahota, sociální a politické nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň Fotografie). V básni Mirogoj se mrtvý z válečného hřbitova táží : " Pověz mi, živý, proč jsem umíral ? " Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně, jak víme z jeho korespondence. Revoluční poezie myslí na prostého čtenáře. Pro něho se nová sbírka překvapivě vrací k epice. Děj je potavějším nositelem myšlenky. Jde o tři známé sociální balady (další zůstaly v pozůstalosti). Balada o nenarozeném dítěti skličuje příběhem chudých milenců, jejichž "dítě se nesmí narodit". V jejím doznění aspoň náznak naděje : " nenarodí se ? " - Nejúdernější je Balada o snu, která je vyznáním nové revoluční víry. " Tady jsou sytí, tady hladoví ... " Je-li svět "do půle rozťatý, umírá". Čím tedy ho léčit ? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou. Jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. "Nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti." Wolker při tom zůstává humanistou. Plyne to z důrazné pointy : " Ruce jsou zbraně - srdce štěstí ! " Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce smrti (Pohřeb, Muž, Mirogoj). Ustupuje od křesťanského pojetí : " Neslaď řeč, kněže, blaženou duší ... " (Pohřeb). A Balada o očích topičových shrňuje emotivně a útěšně : " Dělník je smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá,/ žárovka zpívá : / Ženo má - ženo má, / neplač ! " - Spolu s básněmi inspirovanými léčebným pobytem u Jadranu uzavírá sbírku báseň Moře. Mezi dělníky a námořníky v přístavní krčmě si běsník upevňuje poznání, že "svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli".


Těžká hodina (1922)

   Těžká hodina je sbírka proletářské poezie. Wolker se ztotožňuje s proletářským kolektivismem (básně Moře, Tvář za sklem a další)

   Úvodní stejnojmenná báseň autor vyličuje svědectví o změně. Své chlapecké srdce se mění v srdce muže. Jeho chlapecké srdce je pohřbíváno. Mění se v srdce muže, srdce statečné a nesmlouvavé. Ale zatím jej nemá.

   Další báseň Balada o snu ukazuje obraz sociálních rozdílů (paláce – podkroví, sytí –hladoví). Autor to popisuje na příběhu Jana a Marie. Jan chodí po městě, srovnává domy dělníků a továrníků. Večer se mu zdá se, kde jsou všichni lidé najedeni, všem se žije stejně dobře. Jan se seznámil se švadlenou Marií. Od ní se dozvídá, že i ona snila, ale o milenci. Její sen ale "zabije" Jan, protože jí řekl, že jí má rád. Jan si také zabije svůj sen. Autor ukazuje Jana a Marii mezi dělníky v boji za lepší svět, který si Jan vysnil. Tento svět stojí sice spoustu krve, ale dělníci neustoupí. Autor zde užívá dialogu a nepravidelného verše. B. o snu je sociální balada (další sociální balady z této sbírky Balada o nenarozeném dítěti, Balada o očích topičových)

   B. Tvář za sklem je pohled proletáře do kavárny plných lidí z třídy odcouzené k zániku.