Josef Svatopluk Machar


Tristium vindobona

   Tento ovidiovský žalozpěv vytvořil Machar ve Vídni, v "dobrovolném vyhnanství ", kde působil do I.světové války. Kompozice sbírky je promyšlená, básníkův jazyk je věcný, střízlivý, realistický, často až blízký próze. Jen místy se vyhne rétorskému ladění, jak je to dáno posledním knihy. Básník tuší, že přichází doba osudových zkoušek národa. A zatím představitelé obou našich politických táborů znají namísto činů jen "blýskavé fráze, hesla, slova, slova ". Machar ironizuje lpění našich politiků na starých pergamenech, historických právech Koruny české, místo aby vyzvedli naše přirozené jádro na sebeurčení. Šidítkem jsou mu báchorky o zlaté minulosti a světlé budoucnosti. Laciný optimismus jen uspává potřebu ustavičného usilování a boje.

   Básníkův posměch stíhá " drobečkovou českou politiku ", jalové pletichaření poslanců před poloprázdnými lavicemi říšské rady. Místo slovanské myšlenky kdysi tak romantické se už jen kramaří, hodí-li se to, prodá " bratr bratra ". S respektem i nostalgií se dílo vrací i k odkazu Velké revoluce francouzské. Machra děsí Evropa, jež " postavila k ochraně míru, pro štěstí národů - les bajonetů ". Hledí " s děsem " vstříc blížící se " bouři divé a hrozné ". V epilogu vybízí k soustředění sil pro lásku k otčině, po které se mu stýská.