Josef Škvorecký


Legenda Emöke

   Příběh novely se odehrává na týdenní rekreaci ve venkovské zotavovně a hlavní postavou díla je pražský redaktor.  Ten je také vypravěčem celého příběhu, ve kterém se jako další postavy objevují maďarská dívka Emöke a vesnický učitel.

   Emöke prožila nešťastné manželství se surovým mužem a proto se obrátila k filosofickým naukám. Redaktor, který se s ní seznámí, se jí snaží odporovat logickými argumenty a probouzet k životu její potlačené ženství:

   Vy věříte v Boha? Věřím, řekla, a já řekl Bůh není. Bylo by krásné, kdyby byl, ale on není. Vy jste k Němu ještě nedospěl, řekla. Jste dosud fyzický člověk, jste ještě nedokonalý. Ale jednou k němu dospějete. Jsem ateista, řekl jsem. Já jsem také byla ateistka, řekla, ale prohlédla jsem. Poznala jsem pravdu.

   Vztah mezi oběma mladými lidmi nese nelibě citově otupělý vesnický učitel, který se Emöke snaží získat pro sebe. Proto jí také prozradí, že redaktor už jednu takovou známost má. To se Emöke dotkne a po rozpačitém rozloučení odjíždí zpět domů. Druhý den při zpáteční cestě během hry, kterou si rekreanti tráví čas, postaví redaktor učitele do trapné role omezence neschopného logicky uvažovat. Při návratu do Prahy si znovu vzpomene na Emöke, která byla ostrůvkem mravní čistoty v „té veliké hře drobných surovostí, klamů, podvodů, přetvářek, a lží, v jejímž pozadí je touha po ztraceném ráji.“

   Autor se na jedné straně snaží vyrovnat se světem náboženských a jiným dogmat a druhé straně s lidmi, které představuje vesnický učitel. Jeho postava je zde satiricky pojata jako ztělesnění přízemního člověka s nedostatkem morálky a vzdělání.


Legenda  Emöke

   Tento příběh vypráví nejmenovaný doktor (autor - ich forma), který se v rekreačním středisku seznámí s Maďarkou Emöke. Emöke se nedobrovolně provdala za bohatého muže, který byl zlý a neomezený. Spolu se svou dcerou ho proto nakonec opustili.

   Protože se doktor do Emöke zamiloval, pokusil se jednoho večera s ní navázat bližší vztah (svést ji), ale bez úspěchu.

   Jenom mě to zklamalo. Zklamalo? řekl jsem. Ano, odpověděla Emöke. Myslela jsem, že vy jste přece jenom jiný, ale nejste, také vás ovládá tělo, jako všechny muže. Nezlobte se na mě za to, Emöke, řekl jsem. Nezlobím se, řekla. Vím, že muži jsou většinou takoví. Není to vaše vina. Nejste ještě dokonalý. Myslela jsem, že jste už na cestě, ale vy ještě nejste.

   S doktorem bydlí na pokoji učitel, který neustále oplzlými řeči závistivě naráží na vztah Emöke a doktora. I učiteli se Emöke velice líbí a při každé příležitosti se ji snaží imponovat, ale ta si ho moc nevšímá. Doktor jednou ukázal učiteli fotku nějaké ženy s dítětem, kterou nosil v peněžence a namluvil mu z nevysvětlitelných důvodů (asi z mužské ješitnosti), že se s ní bude ženit, což ve skutečnosti nebyla vůbec pravda. Toho zneužil učitel a prozradil to Emöke. Ta se s doktorem pohádala a ještě ten den odjela domů.

   Doktor dobře věděl, co je učitel za člověka blb, pitomec a ignorant, ale takový podraz od něho nečekal. A tak se mu chtěl pomstít. Využil situace, kdy spolu všichni odjížděli vlakem domů a hráli hru, jejíž podstata byla uhádnutí neznámé věci a to dotazováním se ostatních, jejichž odpověď musela znít buď ANO nebo NE.

  "Je to - " řekl pomalu, "nebo - je to vlak?"

"Co blbnete?" řekl pohoršeně pásek. "Dávejte správný otázky, jo?"

Učitel zrudl vztekem.

"Podívejte se, pane učiteli, musíte klást takové otázky, na které my můžeme odpovídat jenom buď ano, nebo ne, rozumíte?"

"No pochopitelně," řekl učitel. Všichni zmlkli. Mlčení se protáhlo. Učitel se topil v trapnosti.

 

Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.

Nevím, nevím, nevím.                 

                                    Praha, jaro 1958


Tankový prapor

   "Tak vám přečtu, co nám přišlo seshora z divize," řekl nadporučík a dal se do čtení z cyklostylovaného papíru: "Útvarové skupiny a jejich kultpropové zajistí plnění závazku uzavřeného k prvnímu máji 1951 ke dnu Armády v plnění FO a PPOV konáním zkoušek FO. Zkoušky FO proběhnou u všech útvarů současně v týdnu od 9. do 16. září." Na tomto místě se nadporučík odmlčel a zvedl významně zrak k rotnému, neboť týden, kdy se měly zkoušky konat, právě probíhal. Potom pokračoval: "Útvarové skupiny ČSM a kultpropové ve spolupráci s organizacemi strany, agitátory a politickými pracovníky zajistí . . .", jenže to už ho rotný neposlouchal, neboť potají sledoval mnohem zajímavější text pomalu vznikajícího kádrového posudku na Četaře Pavézu Antonína, nar. 21. 5. 1931 v Unhošti, na němž pilně a soustředěně pracoval poručík Hospoda. Četl: Doudpuh Paceza je tžídního bůvodu, coliticky, orůmwrně vyspělá. J uvědpělí, odddán lidicě-demogratiskému žřízení. Je beselé pivahy a v klektivu je oplíben. Scoje vojemské a sbazacké povunosti plní dobže. Je poněkut prutčí pobahy. Je derzy, odmliuvavý, ač není důstoj - tady to zatím končilo, ale protože nadporučík pořád ještě s náboženskou důležitostí citoval svůj dopis, mohl rotný dál nerušeně sledovat kladívka psacího stroje, váhavě uváděné v pohyb Hospodovými prsty. "n" otisklo se na papíře, potom rychle za sebou "iko" a po chvilce "m".

   Takto popisuje Josef Škvorecký pobyt Dannyho Smiřického ve dvouletém vojenském životě, během něhož dopodrobna poznal, co je to zelená blbost a úřední mašinérie.


Zbabělci (1958)

 

román s autobiografickými rysy (generační román)

 

1.    východočeské maloměsto (Kostelec; předlohou autorovo rodiště Náchod); konec 2. světové války (týden na konci okupace, od 4. 5. do 11. 5. 1945 + retrospektivy)

 

2.    události dnů války až do osvobození zachyceny z pohledu ústřední postavy a zároveň vypravěče Dannyho; bývalý gymnazista, za války nasazený na práci v továrně, hraje s amatérskou džezovou kapelou jako saxofonista; tady má své přátele – trumpetista Benno Mánes (vrátil se z koncentráku), kytarista Harýk a klavírista Fonda (syn plukovníka Čemelíka); napětí posledních válečných dnů ve městě; složitosti prvních lásek (Danny, Irena, Zdeněk); v kosteleckém pivovaru je ”středisko revoluce”, nudné hlídky zajišťující klid, rvačka s komunisty, péče o uprchlíky, srážka s ustupujícími Němci s oběťmi na životech, brutální esesácké vraždění, oficiální vítání Rudé armády

 

3.    Danny Smiřický – téměř dvacetiletý bývalý gymnazista, muzikant (autobiografické rysy), snaží se imponovat dívkám, předstírá páskovství, cynismus, ale v jádru citlivý, opravdový; odpor k měšťáctví, únik z měšťácké společnosti

       jeho přátelé z kapely a Irena

 

4.    vyjádření životního pocitu mladých v prostředí maloměsta (tzv. ”zlatá mládež”) – citovost zastírána předstíraným cynismem a pesimismem; konfrontace s maloměstskou ”smetánkou” a její hrou na revoluci (ale opatrnictví, přetvářka, předstírání aktivity);

 

5.    ústřední motivy – džezová hudba (blízkost k mluvené řeči a paralela: prudký rytmus – dramatičnost dějových scén;

       kontrast: aktivita maloměšťáků na poslední chvíli × jejich přízemnost ð parodie, ironie

       způsob vypravování: ich-forma; Dannyho monology střídány s úsečnými dialogy dějových scén (vliv Hemingwayova stylu)

       autenticita výpovědi, depatetizace