Karel Havlíček Borovský


Král Lávra

   Humorně pojatá skladba o králi, který byl všemi oblíbený a vládl ku spokojenosti všech, měl však jednu nectnost - každého holiče, který stříhal královu hlavu, nechal ihned popravit. Dělal to tak po dlouhá léta, až jednou se slitoval nad jedním mladým hochem. Musel ale slíbit, že neřekne nikomu, co viděl pod korunou, když stříhal královu hlavu. Za to měl tu čest stát se královským holičem. Hoch slíbil, ale od té doby chřadnul a chřadnul. Nikdo nevěděl, co je příčinou úpadku donedávna úplně zdravého chlapce, jen on sám znal příčinu. Porušit ale slib se neodvážil. Došel si proto pro radu za poustevníčkem, který vesničanům vždy dobře poradil. Tentokrát rada zněla - Pošeptat tajemství, které viděl pod královskou korunou do staré vrby. Hoch tak učinil, ale právě tou dobou okolo procházeli muzikanti, kteří se chystali hrát na královské slavnosti a jeden z nich ztratil kolíček od basy. Uřízl si proto z duté vrby nový, aniž by tušil, co to způsobí. Na královské slavnosti  začala basa úpěnlivé zpívat to, co slyšela od mladého holiče, že totiž král nosí pod  korunou velké uši. Král se sice nikdy nedozvěděl, že za prozrazení může mladý holič, ale zjistil, že mu vlastně velké uši sluší a od té doby už nenechal popravit žádného holiče. Mladý holič, který se začal rychle uzdravovat, se stal královským holičem až do královy smrti.  


Král Lávra

   V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko. Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu, tak aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand "Dobrotivý", takže se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního sborníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou "slabost". Holit a stříhat se dává jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť "po Češích je doma vždycky malý sled,/ ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: "...jak na bále pustil/ po strunách smyčec,/ tu řve basa, až všechno přehluší:/ "Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!" Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo: "...líbil se lidu dobrý panovník,/ zdálo se jim, že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno může zvyk!"

V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho známého pronásledovaného novináře. Kolik je takových králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu:

"...a když tě co na jazyku svrbí,

pošeptej to jen do staré vrby,

dceruško drahá!"


Král Lávra (1870)

 

satirická skladba

 

1.    Čechy za rakouské nadvlády (zdánlivě cizí svět)

 

2.    příběh o králi s dlouhýma ušima (irský pohádkový námět nebo midasovský námět o králi s oslíma ušima)

       král není zlý a má divný zvyk: holit a stříhat se dává jen jednou ročně a hned nechá holiče popravit, aby neprozradil tajemství; za mladého Kukulína prosí o milost matka ð za slib, že tajemství nevyzradí, se stává dvorním královým holičem; tajemství ho tíží, pošeptá je do vrby; ta však tajemství prozradí, když basista cestou na hrad ztratí kolíček a náhradní vyřeže z vrby; basa potom hraje píseň o králi s oslíma ušima, lid měl dál krále rád i s jeho ”ozdobou”

 

3.    král Lávra – dobrotivý i krutý, omezený hlupák – nelítostné, brutální činy (asociace se slaboduchým Ferdinandem Dobrotivým na císařském trůnu)

       holič Kukulín – mladičký holič, bojácný, upovídaný, neschopný udržet tajemství

       basista Červíček – typ českého muzikanta

 

4.    satira, kritika hlouposti, omezenosti a zloby panovníka (oslí uši = politický symbol)

 

5.    lidový humor, aktuální písňová podoba (jednoduchý rým, čtyřveršová sloka); smírný konec – parodie historií o hodných panovnících

       v podtextu – úděl pronásledovaného novináře (kdo odhaluje kritikou oslí uši, je stíhán)

       názornost, konkrétnost, vtip

       prostý jazyk, lidová mluva


Křest svatého Vladimíra

    Je ostře satirická skladba, která je výsledkem Havlíčkova pobytu v carském Rusku. Má poukázat na poměry v absolutistickém Rusku, zejména na vztahy mezi carem a jeho poddanými. Ruský kníže Vladimír se chystá slavit své narozeniny a rozkáže Perunovi, bohu hromu a blesku, aby přesně v den jeho narozenin  pořádně zahřměl. Perun se však vzpříčí  a odmítne cara poslouchat, přestože riskuje jeho hněv. Poté, co car uslyší, co Perun vzkazuje, se rozlítí a rozkáže Peruna za neposlušnost utopit. S Perunem však panovník ztratil oporu, kterou představovala církev a lidé brzy odmítají platit daně a poslouchat cara, neboť ztratili strach z církve. Touto satirou chtěl Havlíček poukázat na to, jak se v absolutistickém Rusku náboženství stává pomocníkem při ovládání lidu.


Křest svatého Vladimíra (1876)

 

satirická skladba (fragment)

 

1.    zdánlivě z historie ruské (pro oklamání cenzury); historické jádro – z Nestorova Letopisu (kníže Vladimír, šíření křesťanství)

 

2.    car Vladimír má boha Peruna za svého sluhu; chce jeho zahřměním ušetřit na slavnostní dělostřelbě při oslavě svého svátku, Perun odmítá sloužit, proto zatčen vojenským soudem, odsouzen k smrti; potíže pak nepřestávají – hledání nového boha, aby udržel lid v poslušnosti – vypsán konkurs, hledání ”církve nejcírkvovatější” ð pochod jezuitů z Říma (jezuitský marš)

 

3.    car Vladimír – krutý a omezený despota, sobec; zpátečnický panovník, nečestný, hloupý, domýšlivý a vypočítavý

       bůh Perun – neškodný služebník absolutistického režimu; jediný úkol – ohlupovat lidi, udržovat je v poslušnosti

       symbol křesťanství × pohanství

 

4.    autor nechtěl věrně zachytit události, ale aktualizovat námět ð kritika a zesměšnění carské vlády (tím i rakouského absolutismu) a církve, kariérismus, zištnost hlavní opory státu, soudů, vojska – odpor proti násilí vůbec (autorova důvěrná znalost poměrů v Rusku i v Rakousku)

 

5.    satirická ”legenda”, velmi oblíbená, zlidověla;

       groteska: využití jevů vzájemně se vylučujících + nadsázka ð komika, karikatura

       komika situační i jazyková, narážky, sarkasmus, parodie

       jednoduché verše podobné lidové slovesnosti (písni), pravidelný rým, písňový rytmus;

       makaronismy – střídání českých a latinských veršů v jezuitském marši

       lidový jazyk, hovorové výrazy i vulgarismy

       jednota obsahu a formy


Křest svatého Vladimíra

    V této knize Borovský vyjadřuje svůj posměch k caru Vladimíru, který vládl v Rusku v letech 980 – 1015 a k Perunovi, pohanskému bohu blesků a hromů. Legenda se skládá z deseti zpěvů.

Zpěv I. – Perun a Vladimír

  Car Vladimír poslal drába k bohovi Perunovi, aby na jeho svátek udělal hromobití. Perun však odmítl být carovým sluhou, a proto na něj poslal car policisty. Ale jelikož si nechtěl pokazit svátek, odložil úkol na příští den.

  Zpěv II. – Hospodářství

   Zatímco se u dvora slaví, bůh Perun je mrzutý, protože každý po něm něco chce.

  Zpěv III. – Vojenský soud

   Car nechal poslat policisty k Perunovi, aby ho odvedli do vězení. Civilní soud však zjistil, že není za co ho obvinit. Car ho tedy nechal soudit u vojenského soudu. Pro vzpouru byl odsouzen ještě s jedním novinářem.

  Zpěv IV. – Testament Perunův

    Perun byl přivázán na kobylí ocas a novinář na ocas valacha. Oba byli mučeni a utopeni.

  Zpěv V. – Bezbožnost v Rusích

    I když Rusové neměli boha, vše bylo v pořádku. Sedláci však dávali desátky církvi pořád.

  Zpěv VI. – Audience

   Car dával audienci. Přijal ministry, rady a vysoce postavené osoby. A církev jej prosila, aby za zabitého boha opatřil jiného.

  Zpěv VII. – Ministerská rada

    Ministři rozhodli ohlášení konkursu na nového boha.

  Zpěv VIII. – Kamarila

     Hlavním carovým rádcem byl starý Mates. Mates dal zprávu o hledání nového poslušného boha nejen do novin v Rusku, ale i v celém světě.

  Zpěv IX. – Jezovitský marš

    Svatý otec poslal do Kyjeva na konkurs jezuity.

  Zpěv X. – Konkurs

     Zástupci jednotlivých církvích se vychvalují. Ukazuje se, že ani mocný car, nemůže různé problémy řešit bez církve.


Tyrolské elegie (1861)

 

satirická skladba na motivy vlastního zážitku (9 zpěvů)

 

1.   Německý Brod – místo Havlíčkova zatčení, deportace do Tyrol, do Brixenu; před vánoci 1851

 

2.   Havlíčkova násilná deportace; vstupní motiv – elegie, parafráze na lidovou píseň Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak – dialog s měsícem – jediným druhem osamělého básníka;

       2. zpěv – autoportrét (příslušnost k národnímu celku – Čechy, lidovost – muzikant, ale i odbojník a buřič); zatčení uprostřed noci (burcoval svou kritikou vídeňské pány) – zobrazeno ironicky jako ”přátelský čin Bachův”, jakoby jeho starostlivost o zdraví; smutné loučení s matkou, ženou a Zdenčinkou, detailní popis cesty (borovský kostelíček), na Jihlavu, k Alpám; vrchol v 8. zpěvu – epizoda o nebetyčných Alpách (zesměšnění rakouského režimu), příhoda se splašenými koňmi; závěr – zpátečnictví vlády

 

3.    autor – nepodléhá smutku (podpora národního sebevědomí), přemáhá osobní smutek a trpký pocit

       rakouská policie, komisař Dedera

 

4.    kritika absolutismu, pokrytectví a reakčnosti rakouské vlády, neschopnost policejního systému; hluboké opovržení

       osobní tragédie je tragédií národní (individuální osud je totožný s lidským údělem)

 

5.    humor, ironie, satira, sarkasmus; komika situační i jazyková

       netradiční elegie (elegický tón + ironie, výsměch) ð satira

       principy lidové slovesnosti (stylizace do postavy lyrického hrdiny lidových písní, důvěrný vztah k přírodním jevům, kompoziční paralelismus, ustálené obraty lidových vypravěčů, jednoduchý verš, písňová forma)

       lidový jazyk (ve výběru slov, tvarech, výslovnosti, stylizaci)