Karel Hynek Mácha


Máj 

  Lyrickoepická báseň Máj je dovršením Máchova uměleckého snažení. Má čtyři zpěvy a dvě intermezza. Dějištěm této básně je romantická krajina okolí Doks s hladinami rozlehlých rybníků a výhledem na modravé hory.

  Příběh zachycuje tragédii tří osob :Vilém zavraždí svůdce své milé, aniž tuší, že zavraždí svého otce a je za to obviněn k trestu smrti.

 1.zpěv zachycuje Jarmilu, jak v romantickém prostředí pod dubem čeká na Viléma, který mezi tím přemýšlí ve vězení o podivném řetězci náhod, který zničil jeho život. Když Vilém dlouho nepřichází, spáchá Jarmila sebevraždu ve vlnách jezera.

  2.zpěv zachycuje pouze Viléma, jak přemýšlí, a jak očekává nastávající den, kdy se má konat poprava. Nehledá však spásu u Boha, jak tomu bylo v tehdejší době zvykem, ale bouří se a zároveň se neleká smrti.

  3.zpěv popisuje den, kdy se má konat poprava, kdy se Vilém loučí se zemí, ze které vyšel a do které se opět vrací. Tyto verše jsou Máchovým vyznáním lásky k zemi a jeho víry v konečné splynutí člověka se zemí.

  Ve čtvrtém zpěvu vystupuje sám autor, jak tomu bylo zvykem u romantických básníků a v náznacích ukazoval, že sám stojí za hrdinou Vilémem a v konečném výkřiku dokonce spojil jména: Hynku!, Viléme!!, Jarmilo!!!.

 

                                                                                    Byl pozdní večer - 1.máj

večerní máj - byl lásky čas

 

Hrdliččin zval ku lásce hlas

kde borový zaváně háj

 

O lásce šeptal tichý mech

kvetoucí strom lhal lásky žel....

 

 

 

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

lehounký větřík s nimi hraje,

a vysoko - v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem

plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim:

 

Vy, jenž dalekosáhlým během svým,

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.

 

dalekáť cesta má!! marné volání!!!


Máj

   Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.

   I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"

   II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn - vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá".

   I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.

   III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše zlidověly.

   II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční chvíle", kteří ztratily svého vůdce.

   IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: "... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´ - ,Jarmilo!!!´"

   Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.


Máj (1836)

 

lyrickoepická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezzech; romantické dílo

 

1.    krajina u Doks, pod Bezdězem (jezero); bez bližšího časového vymezení

       noc před Vilémovou popravou a ráno; pak po sedmi letech

 

2.    prostý děj – tragédie Jarmilina (utopí se ze zoufalství nad osudem Vilémovým), tragédie Vilémova (popraven za vraždu otce, kterého neznal, jako soka v lásce); v popředí úvahy o smyslu života a odpor ke společnosti

       1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky a nevěry (Jarmila marně čeká Viléma), první tragédie (Jarmilina)

       2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy Vilémovy (noc); vězeň Vilém uvažuje o vině a nevině, o smyslu života, o životě a smrti; marná vzpoura proti osudu   pocit křivdy a vzdoru

       3. zpěv – vrchol (poprava Vilémova); krása přírody × lidský osud; Vilémovo (= autorovo) vyznání lásky k přírodě, rodné zemi a obžaloba společnosti (apostrofa Země, poslední pozdrav vězňův, vzpomínka na dětství; nejkrásnější období života)

       4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění s ústřední postavou i poutníkem (Hynku! Viléme ! Jarmilo!”); autor – poutník se po letech vrací na místo Vilémovy popravy – zamyšlení nad tragikou lidského osudu

 

       1.   intermezzo – duchové na popravišti (po 2. zpěvu) čekají na návrat nešťastníka do země

       2.   intermezo – obraz klidné horské krajiny (po 3. zpěvu) a nářek Vilémových druhů, kteří ztratili svého vůdce

       motto: ”Dalekáť cesta má! marné volání!” – touha po volnosti v nesvobodném světě, pesimismus

 

3.    vězeň Vilém (v mládí vyhnán z domu, stal se vůdcem loupežníků – ”strašný lesů pán”), žárlivý a pomstychtivý; vzpoura proti mechanickému přijímání spravedlnosti (do jaké míry byl vinen); ztotožnění autora s hlavní postavou

 

4.    ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, bezcitnost v mezilidských vztazích, lhostejnost k osudu člověka, marnost vzpoury proti osudu)   autorova obžaloba společnosti i odraz jeho rozbolestněného nitra; v kontrastu ke společnosti – obraz krásy májové přírody

 

5.    moderní básnická řeč

       umělecké mistrovství Máchovo: nedůležitý, jednoduchý příběh;

       obraz přírody – barvitost, citová působivost, pohyb a napětí barvy světlostně kontrastní, pastelové, záměrná kombinace (modrá a bílá, zelenorůžová ap.)

       využití kontrastu v rovině tematické (jarní příroda × poprava, život × smrt), i jazykové (”na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal”)

       subjektivizace epiky (vztah básníka a lyrického hrdiny)

       kompozice: dramatický vzestup, vrchol a sestup (jako drama)

       básnické prostředky, např:

          epiteton konstans – bělavé páry, bledá tvář luny

          epiteton ornans – růžový večer, bledé jasno, večerní břeh, jezera hladká

          přirovnání – co slzy lásky

          metafora a personifikace – jezero zvučelo tajný bol

          oxymóron – umřelé hvězdy svit atd. – viz závěr 3. zpěvu

          metonymie – hrdliččin zval ku lásce hlas

          pleonasmus – modrý blankyt

          apostrofa – poslední pozdrav vězňův (země jako jediná jistota je mu vším)

          gradace – temná noc, temnější mně nastává

       zvuková stránka: – důraz na zvukovou krásu verše, melodičnost

       zvukosled – brunatné slunce rudě zasvitnulo (opakování u)

          bílých skví se šatů stín (opakování í)

          ... první máj, večerní máj, byl lásky čas,

          hrdliččin zval ku lásce hlas (opakování a)

       zvukomalba – řinčí řetězů hřmot

       podtržen poměr mezi dvěma významnými celky:

          ”Pozvolným krokem on zločince doprovází, (opakování o – pomalý chod davu)

          jenž v středu jeho jde, jak jindy ozdoben” (opakování e, pružná chůze mladého odsouzence)

       rytmus – vzestupný (jamb) – viz začátek 1. a 2. zpěvu


Máj

   Máj je lyricko-epická báseň, která vyšla v dubnu 1836 a je vrcholem básníkova díla. Dějištěm je krajina, která Máchu očarovala při návštěvě hradu Bezdězu. Jarmila a Vilém zahynuli cizí vinou. Jarmilu svedl Vilémův otec, ještě než ji Vilém poznal. Vilém byl vyhnán z domu a vyřazen ze společnosti. Stal se z něho „Strašný lesů pán“. Ale otcův zločin a msta ho vyhání od jeho druhů, od lásky k Jarmile, která plyne ve vlnách. Zůstává sám s otázkami dotýkajícími se posmrtného života, opuštěn ve vězení a popraven. Mácha zprvu vyprávěl o Vilémově a jarmilině osudu, ale v náznacích ukazoval, že sám stojí za hrdinou.


Máj

    Děj této básně začíná , když se Jarmila ze zoufalství nad Vilémovým osudem utopí. Vilém ,který byl v mládí vyhnán z domu, se stal vůdcem loupežníků a nechal si říkat „strašný pán lesů“, byl velmi žárlivý a pomstychtivý. Vilém je obžalován a později popraven za vraždu otce, kterého ani neznal, jako nepřítele v lásce. Autor se zde ztotožnil s postavou Viléma. Ostře kritizuje tehdejší společnost. Obžalovává společnost i odraz jeho rozbolestněného nitra v kontrastu ke kruté společnosti.

    Tato lyrickoepická báseň je rozdělená do čtyř zpěvů a dvou intermezz.

Zpěvy

1.      Vyjadřuje obraz májové přírody. Motivy zde bere autor z lásky a nevěry (Jarmila marně čeká Viléma). Je zde také vyjádřena první tragedie a to Jarmilina.

2.      Ve druhém zpěvu básník znázorňuje čas : věčnost přírody x doba do popravy Vilémovy (noc). Dále zde vězeň Vilém uvažuje o vině a nevině, o smyslu života, o životě a smrti

3.      Obsahuje vyvrcholení básně (Vilémova poprava). Odráží se zde krása přírody proti tomu lidský osud. Vilémova (=autorovo) vyznání lísky k přírodě, rodné zemi a obžaloba společnosti.

4.      Básník se zde ztotožní s ústřední postavou („Hynku! Viléme! Jarmilo!“). Autor – poutník se po letech vrací na místo Vilémovy popravy – zamyšlení nad tragikou lidského osudu.

Intermezza

1.      Následuje po druhém zpěvu.  Vystupují zde duchové na popravišti, kteří čekají na návrat nešťastníka do země.

2.      Následuje po třetím zpěvu. Je zde vyjádřen obraz klidné horské krajiny, nářek Vilémových druhů, kteří ztratili svého vůdce.

 


Márinka

   K. H. Mácha nás ve své povídce Márinka uvádí do májové přírody, poukazuje na její krásy. Vypráví, jak šel ve večerních hodinách po osamělé pěšince a tu uviděl zesláblého žebráka s tornou a houslemi. Protože neměl nic u sebe, rozmýšlel se, zda nemá žebráka obejít. Žebrák se však přiblížil k němu a podával mu malý zmuchlaný lísteček, na němž, jak Mácha pochopil, byla adresa jeho dcery, která měla souchotiny a přála si, aby ji Mácha navštívil. Četla již dlouho jeho básně a velice se jí líbily. Druhého dne přichází Mácha k malému domku, z něhož právě vyšla macecha oné nemocné dívky Márinky. Táže se jí, jestli zde Márinka bydlí a ta udivena návštěvou mladého muže uvádí do místnosti, kde Márinka hrala na klavír a překrásně zpívala. Mácha překvapen krásou Márinčinou, nemohl ji srovnat s ubohým chudým pokojíčkem, ve kterém přebývala. Bylo mu Márinky velice líto, byl tak zachvácen žalem, že musel odejít. Po několika dnech Mácha opět přichází k domku žebráka, a když uslyší žalostný zpěv Márinky, rozhodne se, že ji navštíví ještě před svým odjezdem na dalekou pouť. Velmi smutně se odehrávalo loučení těchto dvou mladých lidí, kteří věděli, že se již nikdy neuvidí. Když se Mácha vrátil z cest, dovídá se, že Márinka zemřela, a její otec žebrák se z žalu utopil, neboť měl Márinku velmi rád.