Karel Václav Rais


Kalibův zločin

   Po smrti matky zůstal Vojtěch Kaliba v chalupě sám se svým otcem. Obě jeho starší sestry byly provdané a měly zájem na tom, aby si z chalupy odnesly co nejvíce. Navzájem si záviděly a tak švagr Smrš nutil Vojtu, aby se oženil, neboť záviděl švagrové Nedomelce, že je častěji na statku než oni a že má z toho zisk. Proto se seznámil s Karlou Boučkovou, mladou dívkou z vedlejší vesnice. Přestože byl Vojta o hodně starší, zdálo se, že se mají rádi, a tak se za nedlouho vzali. Na chalupu se však s Karlou přestěhovala i její matka. Na jejich chalupě zůstala Karlina, starší sestra s manželem Konopáčem, kteří museli staré Boučkové odvádět výměnek. Po svatbě Karla k Vojtovi ochladla a odstrkovala ho od sebe. Obě ženy žily marnotratně a nic nedělaly. Vojtův otec se musel odstěhovat na svůj výměnek a přestal za ním chodit i jeho starý přítel Kukela, neboť ho obě ženy urážely, že je vyjídá. Ani Vojtovu sestru Nedomelku neměly rády. Boučková jen běhala po vesnici a dělala drby. Vychvalovala se, co všechno nedělá. Také se začala soudit se švagrem Konopáčem o výměnek, přestože nebyla v právu. Soudy se dlouho protahovaly a Boučková nakonec stejně prohrála. Všechny výdaje musel zaplatit Vojta. Obě ženy nadále utrácely. Za nedlouho se Karle narodil syn Karel. Vojta však netušil, že je to někoho jiného, a Karlu měl rád. Karla ho však stále více nenáviděla a k dítěti ho nechtěla pouštět. Při jedné hádce se obě ženy sbalily a utekly i s Karlíčkem do světničky ke Smršovi. Vojta je prosil, aby se vrátily, ale ony se mu jen vysmívaly. Vojta v beznaději chytil Karla za hrdlo a hodil jej na postel. Boučková začala křičet a dala věc k soudu. Vojta byl z toho tak zničený, že vše přiznal, i to, co nebylo pravda. Dostal měsíc vězení. Po jeho uvěznění se obě ženy vrátily na chalupu a starého otce vyhnaly na výměnek. Na chalupě si pak žily jako dřív. Z vězení byl Vojta propuštěn o den dříve, zrovna na Silvestra. Těšil se domů, ale když uviděl, že v chalupě je s Karlou i její milenec a že se vesele baví, jak se s ním ještě nebavily, vtrhl do chalupy a Karlu v zoufalství zabil motykou. Za pár dní zemřel i on sám.


Zapadlí vlastenci

   K.V. Rais věnoval tento "pohorský obraz" památce učitelů a kněží, buditelů národních. O oblibě románu svědčí přes třicet jeho vydání. Za své pedagogické praxe na vysočině autor poznal, co pro zapadlou vesničku znamená obětavá činnost vlastenecké inteligence. Pro případ začínajícím učitelům i kněžím se vrátil k podnětnému národnímu obrození čtyřicátých let minulého století. hlavním pramenem mu byly jedinečné zápisky Věnceslava Metelky, doporučitele krkonošských Pasekách nad Jizerou (Pozdětín) u Vysokého nad Jizerou (Větrov), kam situoval své dílo.

   Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně.(Zde studoval i Rais.) Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která " preceptora " překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenárí, mají spojení s Prahou - české knihy, časopisy - pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený - a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s farsou Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí, Albínčinu otci, který o dcerině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich "vyspal v kopřivách" ... Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o syna (Karel má jméno po matce). Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná ... A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů - a Karel se vidí s Albínkou. otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově.


Zapadlí vlastenci (1893)

 

venkovský historický realistický román; ilustrace Adolfa Kašpara

 

1.   Podkrkonoší, vesnice Pozdětín (Paseky), 40. léta 19. století, doba obrozenská

 

2.    poměry na národnostním rozhraní (uvědomovací činnost vlastenců); obraz horské vesnice, život učitelů a kněží, vlastenců, kteří oddaně působili mezi krkonošskými horaly v zapadlém kraji, odříznuti od světa; vedle faráře Stehlíka a řídícího učitele Čížka žije v Pozdětíně dočasně učitelský pomocník Karel Čermák; vyrostl v chudobě, nemohl dostudovat; na faře si zamiloval schovanku Albínku, dceru chalupníka Podzimka; odmítaná vdova Žalačka způsobila pomluvami roztržku mezi milenci a dočasné odloučení, aby se pomstila; náhodně se Čermák setká i se svým otcem Karlem Tarrantem, kterého neznal; Čermák jmenován kantorem v Milovech zásluhou faráře a oženil se s Albínkou

 

3.    vlastenci – řídící učitel Čížek a farář Stehlík – oba obětaví lidumilové, dobrosrdeční, vlastenci a hudebníci, národní buditelé, pořádali besedy, hráli české hry, zpívali české písně, půjčovali knížky); stali se chudým lidem dobrými rádci a oporou

       nesmělý, dobrosrdečný, vlídný, snaživý učitelský pomocník Čermák

       nositelé vyšších morálních zásad, šíří kulturu a národní uvědomění mezi prostými venkovany

 

4.    obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence v době národního obrození na vesnici

 

5.    výrazné charakteristiky postav – prostřednictvím promluv i podle jmen (ptačí jména, zdrobněliny); spis. čeština a nářečí (dialogy)

       idyla; román bez ústřední postavy

       využití zápisků horského písmáka Věnceslava Metelky, který byl učitelským pomocníkem, rolníkem a houslařem


Západ (1896)

 

venkovský kritickorealistický román

 

1.   Českomoravská vysočina – zapadlá vesnice Studenec (Kameničky), 2. pol. 19. stol.

 

2.    poslední roky života starého faráře Kalouse (podobnost se západem slunce – viz titul) – přál si umřít mezi svými farníky; byl všemi oblíben, snažil se všem pomáhat a ulehčovat život; na faře hospodařila jeho sestra Kristinka, po její smrti Kristinčina dcera Rézinka; na faře působil i kaplan Letošník – dlouho si nemohl dodat odvahy a požádat o lepší místo; jeho nástupcem byl kaplan Voříšek, ale dlouho na faře nevydržel; devadesátiletého faráře Kalouse už práce zmáhala, požádal o penzi a přijal nabídku sousedního faráře, aby se k němu nastěhoval – při odchodu a loučení s vesničany z rozrušení zemřel;

       vedle obrazu života fary je zobrazena i venkovská škola s řídícím učitelem Pondělíčkem, pronásledovaným byrokracií; žije v bídě, na přímluvu faráře dostal lepší místo blíž městu, kde měl chlapce na studiích; popis těžkého života vesnice – horáků

 

3.    stařičký farář Antonín Kalous – otevřený, upřímný, starostlivý a laskavý člověk, který pomáhal všem vesničanům, snažil se zmírnit jejich bídu

       jeho pomocníci – kaplan Letošník, pak kaplan Voříšek – navenek drsný, ale dobrák, podivín

       poctivý vesnický učitel Pondělíček, který byl přeložen do Studence z trestu, ač nezaslouženě

       ani jedna z postav není ústřední postavu (× kolektiv venkovských obyvatel)

 

4.    obraz obětavé práce vesnických farářů a učitelů, snaha povznést život venkovanů a pomoci jim;

       kritika bohatých sedláků, byrokratických úředníků a vysokých církevních hodnostářů

 

5.    poutavé vyprávění, využití vlastních zkušeností autora – vesnického učitele, zdařilé charakteristiky postav, typizace


Západ

 Dílo Západ se odehrává ve vesnici Studenec. Zachycuje poslední roky  života stařičkého faráře Kalouse. Žil mezi svými farníky již přes  padesát let a jeho jediním přáním bylo umřít na faře. Na faře mu pomáhala  hospodařit jeho již také stará sestra Kristinka, ale která se později  zraní a zemře. Jeho přítelem byl řídící učitel Pondělíček. Spíš  Pondělíček dělal starému faráři společnost a pomocníka. Pondělíček  musel odejít do Studence, přesazen do Studence, jako by za trest. Ale  že Studence působil opuštěnou vesnicí chtěl se dostat blíž k městu.  Další, kdo chtěl ze Studence pryč byl kaplan Letošník. Ale on neměl  odvahu opustit faráře někam do kraje. Konečně na naléhání své matky  přece zažádal. Namísto Letošníka přišel kaplan Voříšek. Ale i ten brzo  odešel. Jeho sestra Kristínka se pádem ze schodů zranila a zemřela.  Faru a domácnost faráře vedla její dcera Rézinka. Rézinka měla syna  Prokopa, který studoval na kněze. Farář měl velkou radost, že bude mít  svého kaplana. Protože, když by neměl kaplana, musel by se zříct fary a  odejít do penze. Ale Prokop byl mladý a asi by nesnes drsné podnebí  tohoto kraje. A proto se farář Kalous rozhodl, že , ač nerad, půjde do  penze. Nechtěl odejít z kraje, kde prožil tolik let a tak přijal  nabídku sousedního faráře, aby se k němu přestěhoval. Ale než se  přestěhoval pomohl řídícímu učiteli Pondělíčkovi, tak že byl vysvobozen  ze Studence. A tak nadešel den, kdy se měl farář Kalous stěhovat. Se  starým farářem se přišla rozloučit celá vesnice. Farář se snažil  naposledy požehnat. Ale on pak bezvládně omdlel. Kaplan a pan řídící ho  donesli do fary, kde pan Antonín Kalous pohledem na strop, poznal, že  je na faře. Pak umřel. Vyplnilo se jeho přání: vynášeli jej přece z  fary a ne z chalupy.

 

            Tento román je založen na skutečném prostředí, skutečných postav.  Námětem pro faráře Kalouse se stal Josef Pardus, se kterým se Rais  znal. Obec Studenec je ve skutečnosti vesnice Kameničky na Hlinecku.

             Základem románu je asi charakteristika faráře Kalouse. Tato  charakteristika je patrně rozvíjena pomocí drobných situací  každodenního života. Pomocí takovéto charakteristiky se podařilo  Raisovi postihnout v postavě faráře Kalouse člověka, který do  posledních minut svého života neztrácí odpovědnost za lidi. Houževnatost a mužnou sílu faráře Kalouse a mnoho jiných postav zůstat v odříznuté vesnice od světa, “zapadákově”, podtrhuje i drsnost přírody v tomto kraji - v České Sibiře.

            “Jednoduchost, chudoba kraje musí výmluvně hlásiti, že byla to obětavost, láska farářova, jež ho zde tak dlouho držely”, napsal Rais na sklonku života k tomuto dílu.