Kosmas


   Kosmas byl kanovníkem Pražské kapituly. Byl to člověk veselý, jedl vše, co mu kdo dal, ale pokud jde o literaturu, byl dost vybíravý. Měl zálibu v latinských spisech a pohanských bájích. Nejraději četl to, co skrývalo v sobě nějaké zvláštní kouzlo. Kosmas měl rád staré i nové příběhy. Proto si často zval do svého domu chasníky, mnichy, žebráky a naslouchal jejich vypravování a vše si zapisoval. Žil se svou ženou Božetěchou v dobré pohodě, i když se někdy hádali a škorpili. Na jaře 1114 začali Kosmu navštěvovat čtyři lidé. Při jejich návštěvě je Kosmas vždy pohostil a počal naslouchat jejich vypravování. Tyto starce poznal na břehu řeky. Prvý byl pohan zvířecího výrazu, za moru přišel o celou rodinu. Druhý, chromý zajatec, ve válce mu byla uťata ruka. Třetí stařec kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale na své stáří už jen sotva chodil. A poslední byl otrok, jemuž se podařilo uniknout. Všichni tito lidé byli chuďasi, a proto byli rádi, že za vypravování dostali od Kosmy aspoň trochu jídla. Jednání Kosmase s chuďasi však bylo proti kanovnictví, protože kanovníci měli pohany spíš pronásledovat. Ve stejném domě jako Kosmas žil i magister Bruno. Byl to knihomol, všechen svůj čas trávil opisováním latinských legend, modliteb a Písma. Kosmas a Bruno se nenáviděli. Zesměšňovali jeden druhého: „Kosmas odpověděl až už byla důvěřivost magistrova nesnesitelná: „ Osočuji tě z hnidopišství, pravím, že okusuješ pero jako uzdu. Pravím, že znám kněze, který se jmenuje Šibíř, a že z jeho prstu platí za víc než tvá umazaná hrstička.“ Šibíř byl pražský kněz, mimo básně, vína a světla u krbu se o nic nestaral. Ten také zasahoval do sporů Kosmy a Bruna. Tehdy začala paní Božetěcha postonávat. Kosmas vyhnal všechny starce z domu. Obveseloval svou ženu, snažil se ji uklidnit. Ona však brzy zemřela. Kosmas, Bruno a Šibíř se sešli a usmířili se. Kosmas zatím dopsal svou kroniku Dějiny nejstarší doby. Jeho přátelé dílo zhodnotili kladně. Ještě pak všichni společně vyřešili správnou trať ohledně Sázavského kláštera. Bruno upřímně řekl Kosmovi: „Kosmovi pak pravím, že jsem ho vždycky miloval, a že s pýchou a s nesmírným štěstím jsem naslouchal slovům jeho knihy. Když totiž psal a když si svým hřmotným hlasem přeříkával větu za větou, stával jsem s nastraženým uchem a tiskna si pěst na srdce, naslouchal jsem celé hodiny jeho slovům. Říkám to proto, aby mi byl poskytnut podíl na šťastném díle. Chci je slyšet. Chci, aby vzrůstalo. Chci, aby bylo dovedeno ke zdárnému konci. Vaše hádky mě oddalují. Vaše přátelství mi dovolí, abych setrval."


Kronika česká

   Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství na pohanstvím a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Jako odchovanec západní kultury, vzdělaný v zahraničí a značně na svou dobu zastaralý, neklade proto do své kroniky zmínku o slovanské liturgii a vzdělanosti. Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba je cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se pro jevuje jako vynikající vypravěč. Píše a přejímá však koncepci kristiánovu, podle níž je přemyslovský stát dědicem Velké Moravy. Líčil české dějiny od nejstarších dob až do současnosti. Svým dílem sledoval totiž politický cíl, chtěl jím přispět k upevnění českého feudálního státu. Svá díla psal na počátku 12.st. Lidé tehdejší doby neměli závor, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nabylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstařší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín. Kosmas píše v tomto díle hlavně o Přemyslovcích a feudálech.