Petr Bezruč


Slezské písně

   Sbírka revolučního charakteru, v níž Bezruč kritizuje tehdejší společnost a podává obraz bídy a utrpení těžce pra-cujícího lidu slezského. Autor nebyl ve svém soukromém životě šťasten a zde promlouvá jeho uzavřenost. Raději pozoruje život ve šťastnějších krjích, vrací se domů a shledává, že je zde cizí. Lid trpí pod tíhou břemen a z jeho krve a potu si utlačovatelé stavějí paláce. Vše se poněmčuje a popolšťuje. Lid je tak otupělý, že za trochu lihoviny prodává svůj jazyk. Básnická sbírka začíná básní Červený květ. Tato báseň je polemikou s Čelakovským. Má 3 motivy. Krása květiny opomíjené, krása poezie často nepochopené, je zde měřítko lidských hodnot – i to, co se zdá špatné, má svou hodnotu. Nejznámější básní je Maryška Magdonova. Jednou vyprávěl goral příběh Maryšky a Bezruč se rozhodl uvést ji ve své sbírce. Báseň líčí nespravedlivé jednání pánů vůči chudině. Je obrazem hrozné bídy a chudoby tehdejších lidí a na druhé straně velké bohatství pánů. Sbírka obsahuje i další krásné básně: Ostrava, Kantor Halfar, Dedina nad Ostravicí, Bernard Žár, Z Ostravy do Těšína, Opava, Labutinka, Ty a já, Slezské lesy, Markýz Gíro, Den Palackého,....Obsahuje celkem 31 básní + báseň, která celou sbírku zakončuje.


Slezské písně

    Slezské písně jsou obrazem života a situace ve Slezsku koncem minulého století.

   Skládají se z osmdesáti tří básní, které patří k vrcholům české poezie. Většina básní se odehrává v Beskydech, Ostravsku a Těšínsku. Jsou popisem  slezských vesnic a měst, kde se čeští obyvatelé brání majitelům německé vrchnosti a polských rytířů.

    Jedna z nejznámějších básní je Maryčka Magdonová

   Měšťanský otec rodiny zahynul na cestě z hospody domů, matka zahynula v dolech při těžké práci. Maryčka, nejstarší dcera z pěti dětí se musí postarat o své sourozence. Nemají co jíst a je krutá zima. Maryčka odchází do panských lesů markýze Géra nasbírat trochu dřeva. Je chycena strážníky a odvedena do vězení. Nechce, aby byla mocným pánům k výsměchu, a proto končí svůj život skokem ze skály do řeky.


Slezské písně (1909)

 

básnická sbírka – pův. Slezské číslo, od. r. 1909 Slezské písně

 

1.    oblast Těšínska, Ostravska, Opavy, Beskyd; 2. pol. 19. stol.

 

2.    sbírka básní epických a lyrických – obraz národního a sociálního útisku slezského lidu; výzva k vzpouře a naděje na úspěch; lyrika společenská, přírodní, intimní

       dílčí vedlejší témata – antika, lidová slovesnost (Ondráš), láska, marný boj proti přesile (Leonidas), utrpení, zoufalství (Vrbice, Návrat)

       vzpoura, revolta (Ostrava)

       autor jako poutník prochází krajem, sleduje osudy lidí – stylizuje je tak, aby vypadaly buď jako pokračování lidového mýtu nebo jako kolektivní akce

 

       epické básně – balady (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar)

       lyrika intimní – autor sám vstupuje do situace jako osamělý člověk (Jen jedenkrát, Červený květ)

       lyrika – společenská – odnárodňování (70 000, Bernard Žár) = popolšťování a poněmčování; lhostejnost Prahy k osudu slezského lidu (Praga caput regni)

       postavy vykořisťovatelů – uhlobaroni a jejich pomahači : polský kostel, německá škola, odrodilci, lichváři a krčmáři

             ×

       bída chudých – havíři, beskydští horalé, ovdovělé ženy, sirotci

 

3.    b.   Červený květ – úvodní; obraz kaktusu, v noci rozkvetl rudým květem (duše osamělé, které rozkvetly – promluvily jen jednou)

          symbol   q revolty

             q vlastního osudu (bez lásky)

             q jediné básnické sbírky autorovy

 

       b.   Kantor Halfar – sociální balada, příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil česky, nedostal proto stálé místo, dohnán společností k sebevraždě (ironie – konečně dostal místo za hřbitovní zdí)

 

       b.   Maryčka Magdonova – sociální balada; tragický příběh dívky, která ztratila oba rodiče a musí se starat o své sourozence; přistižena v panském lesu při sbírání dřeva, vedena do Frydku, skončila život sebevraždou   symbol osudu slezského lidu; autorova citová účast   řečnické otázky v refrénu; nový typ sociální balady – s dramatickým konfliktem

 

       básníkova autostylizace – např. v básni

       3 oddíly – básník = mluvčí slezského lidu, lidový bard, toulavý šumař, bláznivý gajdoš, šílený rebel; stvořen démonem pomsty (”Bůh mne jim nedal”); výsměšná ironie, zloba a vztek;

       b.   Markýz Gero (autor lidový písničkář, útok proti útisku a bezcitným utiskovatelům, konfrontace)

       b. Ty a já – výraz pohrdání a vzdoru při setkání s uhlobaronem (”Uhni mi z cesty!”), výčet všech vin a zločinů

 

       motiv revolty – např. b. Ostrava

       těžká práce horníka, úvaha o vzpouře, obžaloba utiskovatelů, výzva

             ”Přijde den, z dolů jde plamen a dým,

             přijde den, zúčtujem spolu!”

 

       b. Oni a my

             ”Až jednou, ach jednou, den odplaty vzejde,

             tož v své krvi oni a v jich krvi my!”

 

       b.   Pětvald

             ”Hodina přijde, den, velký den,

             obzor je plameny zúžen...”

 

       charakteristika kraje – b. Zem pod horami (chudoba, útisk), b. Slezské lesy

       b. Jen jedenkrát – paralela: nešťastný osud země i básníka (bez lásky), prolínání lyriky sociální a osobní, intimní

       intimně laděné básně – Motýl, Labutinka

 

       odrodilství – b. Bernard Žár – stydí se za rodnou řeč, zavrhne i matku, která se pak na pohřbu jediná modlí česky

 

4.    forma vyjádření – hutnost výrazu, krátké, úsečné verše, kontrasty, přímá oslovení a výzvy (apostrofy), věty zvolací – sugestivnost, působivost a naléhavost výpovědi

       verš rytmický (zvl. daktyl), pravidelný – sugestivnost, působivost a naléhavost výpovědi

       verš rytmický (zvl. daktyl), pravidelný rým (zvl. střídavý)

       využití metafory, hyperboly, symbolů, řečnické otázky; impresionistické obrazy přírody

       ironie, výsměch

 

       jazyk – nářeční prvky (lašská slova – kopalna, robit, vráz), vliv polštiny, zvl. ve větné stavbě (nech je nám Petr neb Pavel)

             patetický, náročný styl

 

       moto:   ”Co v duších prostých lidí lká

             při Olze, Odře, Ostravici,

             (všichni byli lepší než já!)

             jsem zkusil chybným veršem říci.”