Vladislav Vančura


Kosmas (Obrazy z dějin národa českého)

   Kniha vypráví o starém kanovníku Kosmasovi, který žil se svými 24 kolegy v kapitulním domě nedaleko pražského kostela. S ním tam žila jeho žena Božetěcha. Děj se odehrává v roce 1114. Kanovníci si žili v dostatečném blahobytu s dostatkem jídla a peněz. To ke klášteru lákalo různé chudé, staré a mrzáky. Kosmas však už v mládí myslel na sepsání kroniky, a tak velmi rád naslouchal různým opravdovým životním příběhům a dovedl je ocenit.

     A tak k němu docházeli čtyři muži a vyprávěli mu o svých otcích a praotcích a on jim dával jídlo a někdy peníze. Byli to pohan, dva zbrojnošové a uprchlý otrok, všichni pokročilého věku.

     Za Kosmasem docházeli pravidelně, až jednou Kosmasův přítel, a v té době nepřítel, Bruno udělal rázný krok a nechal je vyhnat. Přitom byl zmlácen pohan, který později zemřel. Tehdy se k nim připojil mnich ze Sázavského kláštera, který byl zrušen. Než však pohan zemřel, proklel žida, kterému pole ( místo posledního odpočinku pohana ) patřilo ( neprávem, jelikož židé nesměli vlastnit půdu ). Ten byl později odsouzen k trestu smrti. V roce 1116 bylo období sucha. Kosmova žena se rozstonala a později zemřela. To Kosmase velmi rozlítilo, přestal přijímat chuďasy a stýkal se pouze se svým přítelem Šebířem.

     Na závěru knihy se opět udobřují Šebíř a Kosmas s Brunem a zpovídají starého Sázavského mnicha. Pak odcházejí na popraviště, kde popravují žida, aby ho zachránili.

citace

schází se Bruno, Šebíř a Kosmas, udobří se a Kosmas jim předčítá své dosavadní dílo : "... Věc nejlepší má přicházeti na konec, ale já, přátelé, nemohu vám poskytnouti nic než břečku slov ze svého skládání. Chcete to slyšet ? Jářku, napsal jsem zatím Dějiny doby nejstarší. ..."

   Dílo popisuje život ve středověku, rozdílnost a nerovnoprávnost náboženských skupin. Děj se odvíjí povětšinou v Praze. Hlavním hrdinou je Kosmas a jeho přátelé. Dílo vytváří obraz o době, kterou popisuje.


 Kosmas (Obrazy z dějin národa českého)

   V kapitulním domě , blízko pražského kostela zůstávalo 25 kanovníků, jeden z nich se jmenoval Kosmas. Na jaře roku 1114 začali ke Kosmovi docházet čtyři chudáci, kteří mu vyprávěli různé příběhy. V té době kanovníci vybrali dva kandidáty na uvolněné místo probošta. Byli jimi Bruno a Šebíř, kteří se kvůli tomu dostali do sporu. Nebyl zvolen ani jeden. Starci tropili u Kosmy hluk, kvůli kterému chtěl zakročit Bruno. Chytil jednoho chlapíka a poznal, že je to mnich z rozehnaného Sázavského kláštera. Kosma "vystrnadil" starce i Bruna, ale vzal si od mnicha pergamenové listy. Starci se sešli na židově poli, kde se žid dotkl jednoho z nich, který zemřel. Zanedlouho si jeden velmož začal přivlastňovat tržní poplatky, které patřili kanovníkům. Kosma byl vyslán, aby celou věc urovnal na pravou míru. Setkal se s Šebířem. Vlétě 1116 nastala veliká sucha. Kosma vyháněl starce z příbytku, protože žena Božetěcha těžce stonala. Starci našli na hoře Treštibok starou pohanskou dřevěnou sošku. Kosma je však vyhnal, protože Božetěcha zemřela. U Kosmy v bytě se setkali Šebíř s Brunem a Kosma jim předčítal z kroniky. Biřic nachytal starce, jak zakopávají na židově poli hrušky. při kopání se našlo tělo pohana a pohanská modla. Žid měl být popraven, ale mnich si uvědomil, že za mnoho věcí může sám. Vše řekl KOsmovi a tak razhodl spor, zda napsat do kroniky něco o Sázavském klášteře. Do kroniky se nedostalo nic.


Obrazy z dějin národa českého 1. díl, část Kosmas (1939)

 

novela

 

1.    Praha, 1114–1120

 

2.    návštěvy vypravěčů a starců u Kosmase, hádky s manželkou Božetěchou; příběhy lučištníka, pohana, uprchlého otroka, chromého zbrojence

       Šerbíř a Bruno rozzlobeni na Kosmu, nemoc Božetěchy, vyhnání vypravěčů, smrt Božetěchy, smíření s Šerbířem a Brunem; Kosmas vypráví o své kronice, příchod sázavského mnicha

 

3.   Kosmas, kanovník pražské svatovítské kapituly, vzdělanec, zájem o nejstarší historii, pečlivost, odpovědnost, píle; veselý i umíněný

       Kosmovi přátelé:

          Šerbíř – skromný, vzdělaný, chytrý

          Bruno

 

4.    v době okupace, když vznikaly Vančurovy Obrazy – úsilí posílit sebevědomí, připomenout slavné epochy a osobnosti naší minulosti

 

5.    sklon ke knižnosti, typické pro Vančurův styl; zastaralé výrazy i hovorová a nespisovná slova


Kosmas

     Kosmas je příběh o kronikáři , jež jako jeden z prvních vytvořil  českou kroniku. Ukazuje úsek z jeho života a jeho práci.

    Kosmas žil v kapitulním domě nedaleko pražského kostela spolu  s dalšími 24 kanovníky. Zajímal se o dějiny a všelijaké latinské  spisy z dávných let. A proto začali ke Kosmovi docházet čtyři  starci , aby kanovníkovi pověděli vše , co ví o časech dávno  minulých. Ovšem to se nelíbilo místnímu magistru Brunovi a dal  starce vyhnat. Utekli skoro všichni , až na pohanského starce ,  který dostal výprask a sotva se držel na nohou. Jednoho dne  zaklepal na kanovníkovy dveře malý mnich. Pocházel z nechvalně  známého Sázavského kláštera a přinesl Kosmovi staré sázavské  svitky.

    Po obchodu z kapituly sázavský mnich potkává potkává všechny  starce a rozhoduje se pro pokřtění pohanského starce ještě před  smrtí. Přichází se však i žid v nepřátelské náladě , ale jakmile  je proklet pohanem , utíká jako s keserem. Když nastane ráno ,  pohan již není mezi živými a proto se kmeti vydávají pro něco k  snědku. Ovšem na scénu opět přichází žid a prosí za odpuštění:  To se hodí kmetům jako záminka a jako odplatu žádají vydatnou  snídani.

   Starci již přestali Kosmu otravovat a tomu se začalo stýskat  po Šebíři. Šebíř byl Kosmův starý známý , přestože ho Kosma  nějaký čas pomlouval při volbě pražského probošta. Kanovník  neváhal , sedl na oře a vyrazil do Mělníka za Šebířem.

   Mezitím kmeti spolu se sázavským mnichem vedli bídný život a  již neuspěli ani u Kosmy , který je neustále vyháněl. Sázavského  mnicha napadla myšlenka , jak si pomoci ze srabu. Spočívala v  nalezení a vykopání pokladů z pohanských hrobů , jejichž místo  prozradil před smrtí pohan. Dědouši kopali a kopali , ale  nalezli jen starou pohanskou modlu. Chtěli ji prodat Kosmovi ,  ale ten s dědouši vyrazil dveře.

   Kosmas po smrti své manželky chodil Prahou a přemýšlel o  životě a smrti. Když ovšem přišel domů , uviděl za stolem  přítele Šebíře. Později se objevil ještě magister Bruno a  všichni debatovali o Kosmových spisech. Tou dobou byli starci  přistiženi při krádeži a přišlo se i na zakopaného starce a  modlu. Ze všeho byl obviněn žid , a protože sázavský mnich neměl  čisté svědomí , a vydal se za kanovníkem Kosmou. Ti se rozhodli  mu pomoci a šli se podívat , co se děje s židem.

   Kniha je psána jazykem , vystihujícím dobu , a proto se  poněkud hůře čte. Příběh o Kosmovi je součástí našich dějin a  měli bychom si ho přečíst.


Markéta Lazarová

   Kozlík měl 8 synů a 9 dcer. Všichni byli loupežníci. Patřila jim tvrz Roháček, ale protože byli stíháni králem, skrývali se po lesích. Na nedaleké tvrzi Obořiště přebývala rodina rivala Lazara. I oni byli loupežníci, ale občas vypomáhali vojsku proti Kozlíkovi. Kozlíkův syn Mikoláš chystá pomstu na Obořišti, ale dojde mezi ním a Lazarem k bitce, kvůli dceři Markétě, kterou miluje. Tichou lásku prožívají i Alexandra (jedna z Kozlíkových dcer) se zajatým říšským hrabětem Kristiánem. Připravují se na obranu proti královskému vojsku, ve kterém je zahlédnuta družina Lazarova a Kristiánův otec. Markéta si chce vzít kvůli svému otci život, ale sebevražda se nezdaří. Do Kozlíkova zajetí se dostává německý šlechtic, otec Kristiánův a Lazar, který je k vůli Markétě propuštěn. Vojsko se vydává po stopách Mikuláše, dojde k bitvě při které padne na 50 bojovníků. Loupežníci se dají na útěk, ale Kozlík je zajme. Kristián opouští Alexandru a odchází do vojska. Zbylí loupežníci chtějí pomstít Lazara a proto jedou za vojskem. Mikoláš posílá Markétu na Obořiště, ale ona jede s ním. Potkají Alexandru, která pohřbívá šíleného Kristiána. Markéta s Alexandrou se vrací na Obořiště. Alexandra je kvůli smrti Kristiána odvlečena do vězení a Markéta je poslána do kláštera. Markéta se vyznává otci ze své lásky k Mikolášovi. Podniknou útok na Boleslavskou pevnost, při níž jsou zajati a Kozlíkovi sťata hlava. Ostatní jsou pověšeni. Markétě i Alexandře se narodili synové, které Markéta po smrti Alexandry oba vychovala.


Markéta Lazarová (1931)

 

baladicky laděný román

 

1.    loupeživý středověk; hrad Obořiště (Lazar), hrad Roháček (Kozlík) – okolí Mladé Boleslavi (Šerpinský hvozd)

 

2.    král vyhlásil válku loupeživým rytířům, kteří ohrožovali obchodní cesty; nepřátelství mezi loupeživým šlechticem Kozlíkem a jeho syny a mezi sousedním rodem Lazarů; při jednom přepadení Lazarovy tlupy unesl Kozlíkův syn Mikuláš Lazarovu dceru

       Markétu, kterou otec zaslíbil kláštěru; oba se do sebe zamilují, ač Markéta trpí tím, že zrušila otcův slib; druhá dvojice milenců –

       Kozlíkova dcera Alexandra a Kozlíkův zajatec, syn cizího hraběte, kerého přepadli; hejtmanské vojsko udeřilo na Kozlíkovo opevnění a dobylo ho; zachrání se jen ženy a Mikuláš; Kristián se vrací k otci, ale zakrátko hledá Alexandru, až útrapami zešílí a je jí nakonec při náhodném setkání zabit; Mikulášova výprava vysvobodit uvězněného otce ztroskotá, všichni lupiči jsou popraveni. Ženám lupičů – Markétě a Alexandře je odpuštěno, porodí děti, o něž se stará Markéta

 

3.    drsní, suroví, nezkrotní středověcí hrdinové, milující i nenávidějící, žijící naplno (bez polovičatosti) = renesanční typy lidí (milují život, ale neváhají ho i obětovat), aktivní, silou lásky překonávají všechny překážky a odhodlávají se k hrdinským činům

       autor v minulosti hledá to, co nenachází v současné společnosti

 

       šlechtic Kozlík a jeho synové – živí se loupežemi; suroví, zlí, hrdí, nezkrotní, odhodlaní, pro svůj cit podstoupí nejtěžší zkoušky

       zbojník Lazar – statečný, drsný, živelný, surový; bojuje z vášni; nenávisti

 

       charakterově protichůdní: oba lapkové, ale Kozlík je lepší: ”Kozlík je loupeživý rytíř, Lazar jen loupežník.”

 

       krásná Markéta, Lazarova dcera, citlivá, zbožná, odhodlaná, věrně a oddaně milující, schopna podstoupit i nejtěžší zkoušky

 

4.    kritika soudobého měšťáctví, malosti a šedivé jednotvárnosti; oslava svobodného života a společnosti, která člověka neomezuje; smyslem života je láska; oslava krás života, který je nezničitelný, neztrácí půvab a pokračuje přes pokolení

       porozumění pro odvahu, sílu a mládí, fantazii × ironie sobecká slabost, nuda, prázdnota

 

5.   kompozice

       dějová linie narušovaná postavou vypravěče – dějové otázky, nutící k přemýšlení (důraz na rozumovou a poznávací stránku chápání, odvádí od citové roviny)

       autorův komentář: mluví   k sobě (řečnické otázky)

          k postavám Nešťastná Markéta! Není tato modlitba rouhavá?

          k čtenáři Rozeznáváte, jak se prosebnice vynáší?

          výrazné lyrické složky ð básnická próza

       kontrasty: bída × naděje, ponížení × hrdost, svět krásný × krutý, práce × nečinnost, síla × slabost

       jazyk

       různé stylové vrstvy (poetismy, básnické výrazy × vulgarismy, argot)

       lidové prvky × knižní výrazy a archaismy

       v kontextu se stylové roviny úzce prolínají

       dlouhá souvětí   sklon ke knižnosti (humanistická souvětí)

       obraznost, ironie, osobitý výběr slov, originální spojení, četná citoslovce, oslovení, věty zvolací a tázací


Pekař Jan Marhoul

   Jan Marhoul, nyní tiše umírající, byl řemeslníkem, pekařem a vůči lidem byl velice laskavý. Pro svou dobrotu (chudákům dával zadarmo chléb, dával na dluh, který navymáhal zpět. . . ) přišel na mizinu; zadlužil se a je vyhnán z města do Nadelhot, kde si najal mlýn na dluh.

   Ač se při opravě mlýna poranil, přece pracoval neúmorně dále. Mlýn mu vzali, protože nemohl zaplatit nájemné a odevzdali ho novému surovému nájemci. Ten mu přidělil stárka souchotináře, za něhož musel Marhoul práci vykonávat. Když však souchotinář zemřel a Marhoul se měl dřít za dva, vzepřel se a odjel úplně chudý do Benešova, aby tam jeho syn mohl studovat. Dva hodní nuzáci jim pomohli, aby mohli v ošklivé uličce žít. Marhoul je přijat za dělníka tam, kde býval kdysi sám majitelem. Syn na gymnáziu neprospíval a také otci se pracovalo velice špatně. Zatím přišla na Marhoula smrtelná nemoc, zánět míchy, až nakonec po pětihodinovém smrtelném zápasu podléhá.


Rozmarné léto (1926)

 

novela (patří k nejoblíbenějším z Vančurovy tvorby)

 

1.    Krokovy Vary, ”město bodré a počestné”, deštivý červen – 3 dny

 

2.   jednoduchý námět: poklidnou idylu malého města naruší příjezd kouzelníka a provazolezce Arnoštka a krásné Anny; způsobí rozruch, podezřívavost, pomluvy, konflikty

 

3.    tři místní usedlíci, staří přátelé: major Hugo, abbé Roch, atlet Antonín Důra, majitel říčních lázní; všichni tajně usilují o přízeň Anny, ale bezúspěšně

       podezřívavá, pomlouvačná a pomstychtivá Kateřina

 

4.    odpor proti maloměšťáctví, pokrytecké morálce, prázdnotě a nudě

 

5.    využií parodie, ironie, humoru

       slovní komika – spojení archaismů a knižních prostředků (přechodníky, infinitivy na -ti, knižní obraty) s prostředky hovorovými; jazyková hravost, fantazie

       ”Tento způsob léta,” děl vposled odvraceje se od přístroje Celsiova ”zdá se mi poněkud nešťastným.”

... ”viděl jsem ho už ponořena do vody” (4. pád jmenného tvaru adjektiva)